20. Oscar

26. března 2012 v 19:50 | Pauleen |  Hvězda
Předávání Oscarů se blížilo. Čím víc, tím větší byl okolo mě rozruch a tím víc jsem byla nervózní. Přes den jsem měla tolik pracovních schůzek a jiných akcí, že jsem se neobešla bez pravidelného a velmi častého přísunu kávy. V noci jsem nemohla spát, takže jsem donutila Lucy, aby mi obstarala prášky na spaní. Ráno jsem se pak nemohla probudit a tím pádem přišla na řadu káva. Nezadržitelný a neustálý kolotoč.

"Zkouška šatů je v deset," předčítala mi Lucy program dne, zatímco jsme nasedaly do auta. "O půl dvanácté jdeš na oběd s Woodym Allenem, abyste si mohli promluvit o té jeho nabídce na nový film, jen tak mimochodem, měla bys to vzít, četla jsem scénář - vypadá to skvěle. Potom ve tři máš rozhovor pro marie claire a k tomu i focení, končit bys měla v pět. Kdyby ne, postarám se o to. Pak na tebe bude doma čekat kadeřnice a maskérka, až tam budeš, pojedu ti vyzvednout šaty a pak rovnou na benefiční večírek."
"Kafe?!"
"Tady máš," podala mi kelímek s víčkem, kde bylo napsané L.W.
"Díky." Potřebovala jsem jen pár doušků, abych se začala soustředit. Zkouška, Allen, marie claire, - "Co bylo po marie claire?"
Lucy zopakovala poslední řádky ve svém iPadu. Přikývla jsem a hned ji zavalila dalšími otázkami: "Kdy budou hotové šaty? Čí je ta dnešní benefice? V kolik půjdu spát?" Za posledních dnů jsme toho obě měly přespříliš. I na ní se podepisovala únava, měla kruhy pod očima a chvílemi usínala uprostřed věty. Než jsme dojely na zkoušku do obchodu Vera Wang, nadopovala jsem se dvěma šálky kávy, Lucy jedním a přemazala si oči korektorem.
Ve velkých slunečních brýlích jsem přeběhla pár metrů z auta do obchodu. Byl prázdný až na návrhářku a pár jejích pomocnic, protože to byla soukromá schůzka.
"Lauro, ráda tě zase vidím," přivítala mě úsměvem Vera. Usmála jsem se, odpověděla jsem na pozdrav a začaly jsme se obě chystat na zkoušku šatů. "Udělala jsem o něco kratší vlečku, pokud ti to nevadí. O tři centimetry. Nevypadalo by to hezky."
Jo, jasné, v pohodě." Prohlížela jsem se v zrcadle se všech stran. Když už si Vera myslela, že jsem se vynadívala dost, zeptala se: "Spokojená?"
"Moc, jsou nádherné. Původně jsem myslela, že bych šla v šatech, které jsou pro Marilyn typické… víš, ty co měla ve Slaměném vdovci. Ale pak jsem si řekla, že by to bylo asi moc. Tak jsem si projela návrháře a vybrala si tebe. A dobře jsem udělala."
"Oh, děkuji. A pokud jsi s touto verzí spokojená, tak už je jen zkontroluji, jestli nepotřebují zastřihnout nitky a tak podobně a uschovám je."

---

Od rána jsem byla nervózní. Nemohla jsem dospat a už od šesti hodin jsem do sebe házela jednu kávu za druhou, aby na mě únava nepadla večer. Běhala jsem po době, v ruce jsem žmoulala obálku, ve které mě informovali o tom, že jsem byla nominována. Oscar pro herečku v hlavní roli. Už jen krůček ke splnění mého snu.
Kolem deváté hodiny konečně přijela Lucy. Skočila jsem jí krátce kolem krku a hned jsem zase běžela pryč; do kuchyně pro láhev šampaňského a dvě skleničky.
"Večer to musí dopadnout," řekla jsem, zatímco jsem se snažila otevřít láhev. Pak se ozvalo tiché 'Plop!', špunt povolil a šampaňské začalo bublat ven z lahve. Lucy přidržovala skleničky, abych nám mohla nalít, a s úsměvem přikyvovala.
"Ta obálka ale vypadá," smála se po druhé skleničce. Očividně nesnídala a bublinky jí lezly po ránu nějak rychle do hlavy.
K večeru už jsem byla načesaná, nalíčená, navlečená do nádherné večerní róby a natěšená.
Hodně!
Už jsem chtěla sedět v sále a čekat na vyvolání mé kategorie. Páni, jak já byla nervózní!
"Kde je auto? Kde je to auto? Přijedu pozdě!" začala jsem panikařit. "Klid, Lauro.Už jede. Času dost. Hlavně se uklidni," domlouvala mi Lucy, "Dýchej. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Tak, správně. Klid." Zhluboka jsem dýchala.

---

Stála jsem na červeném koberci, mířily na mě desítky fotoaparátů, až je jejich blesky oslepovaly. Na tváři jsem měla široký a zářivý úsměv a různě jsem se otáčela, abych dopřála fotografům pohled ze všech stran.
Jen jsi mě prohlédněte. Toto jsou šaty, které vznikly ve spolupráci Laury Weston a Very Wang. Na první pohled obyčejné, pomněnkově modré, bez ramínek, s vlečkou. Těsně obepínají postavu okolo hrudi a pasu a dál jen volně splývaly. Co ale dělalo mé šaty zajímavými a překrásnými, byla krajka. Všude. Byla stejné pomněnkové barvy, začínala v dekoltu, kde lehce "přečuhovala", dál byla od dekoltu ke spodnímu lemu pevně přišitá ke základní časti šatů, a nakonec - krajková vlečka byla o něco delší, než tak spodní. Ach, v jednoduchosti je krása. Světle modrá krásně kontrastovala s červeným kobercem.

---

Celý večer byl velmi vzrušující. Přála jsem našemu filmu, aby proměnil co nejvíce nominací, a prozatím se mu dařilo - režie, původní scénář a střih. Radost byla veliká. Měli jsme tři zlaté sošky a měli jsme nakročeno, aby se Bohyně stala nejlepším filmem. Nebo alespoň tím filmem, který si odnese nejvíce Oscarů.
Byla na řadě kategorie Nejlepší ženský herecký výkon.
Moje kategorie.
Byly se mnou nominovány ještě Maryl Streen, Rooney Mara a Viola Davis.
Na podium přišel Colin Firth ze zlatou obálkou.
Ke každé z nás nominovaných řekl pár milých slov úvodem.
Řekl mé jméno.
Došlo mi, že jsem si nepřipravila děkovnou řeč. Polilo mě horko. Co budu dělat?! Lucy sedící vedle mě si všimla, že se klepu jako osika. "Nebuď nervní," zašeptala. "Nevím, co řeknu, kdybych musela jít nahoru." "Poděkuj, řekni, že jsi to nečekala a chval. Nic jiného v tom není. Slyšela jsi, co říkali jiní." Pevně mi stiskla ruku a právě to byla ta podpora, kterou jsem potřebovala. Přestala jsem myslet na to, co řeknu, ale na to, abych to byla vůbec já.
"A Oscar patří…" Colin otevřel obálku.
Zavřela jsem oči.
Vteřiny byly nekonečně dlouhé.
Řekni to…
Řekni to…
No tak to už řekni!

"… Meryl Streepové!"
Otevřela jsem oči. Sálem se rozezněl bouřlivý potlesk a všichni, jeden po druhém, začali vstávat.
Ne, prosím, ne… To ne… Chtělo se mi brečet. Lucy přestala tleskat, aby mě zvedla z křesla, a donutila mě se zúčastnit ovací ve stoje.
Maryl Streep stála na místě, po kterém jsem toužila, zatímco já trčela dole pod podiem a tleskala jí.
"… Když vyvolali mé jméno, měla jsem takový pocit, že tak polovina Ameriky si říká: 'Ale ne… Ale no tak… Proč ona?! Zase! No… A co jako?!..."
Všichni v sále se zasmáli, ale v mé hlavě zněla přesně ta samá otázka: "Jo! Proč zase ona?!" Ne, vážně… Ona už sošku má… a ne jednu. Proč jsem nevyhrála já? Copak si ji nezasloužím. Za Marilyn jsem už nějaké ceny vyhrála, takže jsem byla dobrá.
Mířila na mě kamera a já doufala, že už to brzy skončí. Chtěla jsem si sednout. Ne… chtěla jsem jít domů. Chtěla jsem si lehnout do postele a spát a znovu se probudit dnes ráno a celý den si projet ještě jednou. Až na malou výjimku - sošku bych vyhrála já. A tohle celé by byl jen zlý sen.

---

Po předávání si novináři fotili vítěze. Nechtěla jsem se zúčastnit, ale režisér chtěl, abych stála vedle něj a držela s ním Oscara. Póza, úsměv do fotoaparátů. Byla to muka, ale chtěla jsem být dobrá herečka, takže jsem to zvládla. Nebo spíše přetrpěla. Rozloučila jsem se s Lucy a nechala se odvézt domů.
Hned, jak jsem přijela, popadla jsem lahev šampaňského a nalila jsem si. Doufala jsem, že s bublinkami vyprchá i mé zklamání. Cítila jsem, že jsem zklamala sama sebe. Cítila jsem, jako bych neodvedla dostatečně dobrou práci při natáčení. Jako kdyby to, že jsem do toho vložila samu sebe, vše, co jsem měla… Jako kdyby to pořád nestačilo.
Chtělo se mi spát, ale moje hlava neustále pracovala na plné obrátky. Vysypala jsem si do dlaně několik prášků na spaní a odpočítala tři, které jsem měla doporučené. Vím, že se nemají zapíjet alkoholem, ale najednou ta kuchyň a v ní sklenice vody byly hrozně daleko, a tak jsem je prostě zapila šampaňským.
Ležela jsem na posteli, podepřená hromadou polštářů a polštářků a dívala se na podobiznu Marilyn na protější straně. Byla jsem skvělá Marilyn. Nebyla jsem jako ona, ale já přímo byla ona.
DOOPRAVDY!
Prášky na spaní nezabíraly. Vzala jsem si další. Bublinky mi stoupaly do hlavy. Přetočila jsem si v posteli na druhý bok a rozlila jsem lahev bublinek. Moc toho v ní nebylo, ale stejně. Došla jsem si pro novou. Cestou zpět mé oči zavadily o rudou rtěnku na kosmetickém stolku. Dlouze jsem se na ni dívala, ale nakonec jsem si lehla zpátky do postele, otevřela lahev a nalila si. 'Vzala jsem si prášky na spaní? No jistě, že ne! Utápím se ve vlastním žalu, zapomenu na ně a pak se divím, že nemůžu spát.' Nasypala jsem si jich pár do dlaně a rovnou je spolkla. Jako zhypnotizovaná jsem pozorovala Marilyn. Pak rtěnku a zase Marilyn.
Se polovypitou sklenkou a vrávoravým krokem jsem došla ke stolku s líčením a popadla tu malou červenou věc. Na chvíli jsem si sedla. Asi jsem toho vypila až až a zamotala se mi hlava. Lokla jsem si bublinek, vstala a stejně vrávoravě jsem došla i protější stěně. Tam jsem se téměř skácela. Ztrácela jsem půdu pod nohama, bylo mi špatně. Točil se mi celý svět… Váhavě jsem se podívala na skoro prázdnou sklenici šampaňského a uvažovala, jestli ji dopít, nebo raději ne. Pak mi ale stejně vypadla z ruky a na zemi se roztříštila. Nesrozumitelně jsem zaúpěla.
Ještě chvíli jsem balancovala, ale najednou bylo neuvěřitelně těžké se udržet na nohou. Snažila jsem se dostat zpátky do postele, abych to celé zaspala. Cesta přes celý pokoj se zdála neuvěřitelně dlouhá, ale nakonec jsem ji přece jen zvládla. Vyškrábala jsem se horko těžko na postel a usnula jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Míla | 27. března 2012 v 21:39 | Reagovat

Škoda, že toho Oscara nezískala - i když život není vždy happy end - snad se z toho zklamání Laura brzy dostane 8-O

2 anawy | Web | 29. března 2012 v 16:54 | Reagovat

aaaaaaa, jedine tak sa dá vyjadriť, čo cítim...ten koniec bol neuveriteľne napínavý O_O chcem pokračovanie :-D

3 Neliss | Web | 30. března 2012 v 14:39 | Reagovat

To s tým Oscarom bolo realistické, hoci chudák Laura, no. Inak úžasná kapitola, len dúfam, že sa nepredávkovala alebo niečo. O.o Teším sa na pokračovanie.^^

4 Pauleen | 31. března 2012 v 12:35 | Reagovat

Děkuji za slova chvály... na téhle kapitolce jsem si dala hodně záležet... dlouho jsem ji nemohla napsat a pak to šlo najednou samo... Moc mě to těší :-)

5 Temprence | E-mail | Web | 1. dubna 2012 v 15:20 | Reagovat

Tak nějak nemám a nevím co k tomu napsat. Prostě - WAU.

6 Pauleen | 1. dubna 2012 v 21:16 | Reagovat

Tempi: I to mi stačí... děkuji... Když tě kapitola zbavila slov, tak musí být asi fakt dobrá... :D Ne, vážně... díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama