19. Jak si vydláždit cestu k vrcholu

16. března 2012 v 21:05 | Pauleen |  Hvězda
Utíkaly dny, týdny a měsíce natáčení a já si začala uvědomovat, že už je konec blíž, než bych chtěla. Mimochodem, Tony se na mě vykašlal. Nebo takhle, nevím, jestli to bylo kvůli mně a ztracenému dítěti, ale odešel z práce a už se neozval. Takže ano, vlastně se na mě vykašlal. Ale to jen takový malý flashback, důležitější byla moje práce. Abych práci ještě trochu pozdržela, začala jsem chodit o pár minut později. Ty minuty se nakonec přehouply v hodiny a moje oblíbenost začala klesat. Omluvy nezabíraly a dostávala jsem varování.
Kromě natáčení nás stále víc a víc oblehávali novináři a paparazziové.


---
Lucy geniálně krotila zástup novinářů, kteří si chodili pro rozhovor se mnou. "Každý má deset minut, mám tu stopky, aby jste se mohli přesvědčit, že všichni mají stejně, ani míň, ani víc. Po deseti minutách vás vyhodím a na řadu přijde další, jasné? Kdo nesouhlasí, nemusí tam chodit vůbec a může odejít rovnou." Byla skvělá.
People, Voguue, Uptown, New York, GQ, ELLE, Esquire, … Mám je opravdu všechny vyjmenovávat?
"Finišujete, co vás ještě čeká z natáčení?"
"V blízké době to bude známá scéna, kdy MM zpívala prezidentu Kennedymu k narozeninám. Čekáme, až budou hotové šaty. Marilyn v nich byla doslova zašitá, takže poslední úpravy budou stejně před kamerou, ale i tak."
"Kolem filmu jsou samé tajnosti. Neprozradíte nic ani teď, když je několik týdnů před premiérou?"
"Kdepak, vše se dozvíte právě na premiéře. Jestliže Vám o filmu nikdo nic neřekl, asi to mělo důvod. Nechci nikoho překvapit o překvapení."
" Máte s Marilyn Monroe společného něco víc než jen vzhled?"
"Nechci se vracet k minulosti, za kterou se trochu stydím, ale jak jistě víte, noviny psaly o mé závislosti na drogách, takže ano, mám s ní něco společného. Třeba právě tu zkušenost s alkoholem a drogami. Ale na rozdíl od ní, jsem se z ní dostala."
Po úmorných a až příliš rychlých rozhovorech jsem toho měla plné zuby. "Lucy, ještě jednoho a umřu." Odpovídala jsem na otázky snad tři hodiny, ne-li déle. "To bylo všechno, neboj. Teď máš půl hodiny pauzu na oběd a pak na focení pro VOGUE a Vanity Fair - jde to na titulku. VOGUE si tě zabral jako první." Z Lucyina hlasu bylo poznat, že má neskutečnou radost. Právě tento časopis byl její osobní biblí. Jo, a také ELLE. A COSMOPOLITAN. A možná ještě nějaký. "Jo a během přípravy vlasů a make-upu se tě budou ptát. Dnes měli jen těch deset minut, ale slíbila jsem jim, že mohou pokračovat tam. Promiň, nezlobíš se?"
"Ne, dobrý. Když je to na titulní stranu, je jasné, že se s pár otázkami nespokojí. Nechci být jízlivá, ale… kolik za tenhle malý podfuk vůbec ostatním časopisům dostaneš?"
Zatvářila se tajemně, že prý mě to nemusí zajímat, a pak nevinně odešla, ve dveřích mi rychle zopakovala plán na zbytek dne a pak už mě nechala se v klidu najíst.
---
Poslední scéna. Mé pozdní příchody ji nemohly oddálit navždy. Stála jsem se studiu na pódiu, na zádech mě střídavě lechtal a tahal krejčí a dokončoval šaty. Seděly víc, než bych chtěla; skoro jsem nemohla dýchat, chůze byla absolutně mimo diskuzi. "Ještě pět minut a bude hotová," křikl mi ten chlapík do ucha. Mezitím se scházeli lidé představující tehdejší členy vlády a prezidenta Kennedyho.
Klapka. Kamera. Akce!
"Hodně štěstí, zdraví…"
"STOP! Lauro znova. A buď víc nejistá. Ona téměř šeptala, byla nervózní."
"Jasně," usmála jsem se nejistě."
Klapka. Kamera. Akce!
"Ho…dně štěstí… zdraví… Hodně… štěstí… zdra…ví… Hodně…štěstí, p..pane prezidente… Hodně štěstí… zdraví…"
"Aaaaa stop. Skvělé. Jiný úhel."
A znovu. A ještě jednou…
---
Abychom to shrnuli. Scény ze soukromého života - hotové, přetáčení slavných scén z filmů - hotovo, focení stejných fotografií jako MM - hotovo. Sestříháno, zkontrolováno, ještě jednou zkontrolováno a pro jistotu ještě jednou.
Od teď se chystalo vše na premiéru. Název filmu: Bohyně MM. Film byl pečlivě střežen, každému, kdo by vypustil z úst víc, než by měl, hrozila žaloba či pokuta, takže všichni pro jistotu mlčeli. Všichni ze štábu byli nervózní. Šeptalo se, že to režisér chce dotáhnout na Oscara nebo alespoň na nějaké nominace. A čím víc se tyhle zprávy či drby šířili mezi námi, tím více jsme byli nadšení a představovali si, jaké by to asi bylo, kdyby se opravdu podařilo protlačit náš film až na Oscary. Jenže i tím větší bylo riziko, že to zachytí "někdo zvenčí" - novináři.
---
Prožívala jsem de javu. Jako při své první premiéře, i teď jsem byla nervózní. Tehdy mě ale držel za ruku Jason, tentokrát to byla moje zlatá Lucy. Byla na sobě "malé černé", vlasy měla v úhledném elegantním culíku a kolem krku se jí houpala cedulka, že patří ke mně. Zní to, jako by byla můj pejsek. To já na sobě měla zlato-černé šaty, krátké, s peříčkovou sukní a černou krajkou přes zlatou látku. A samozřejmě mikádo ve stylu MM.
"Měla sis vzít dlouhé šaty," zaznělo mi u ucha.
"Proč?" zeptala jsem se manažerky, "Oslňovat velkou róbou mám v plánu na Oscarech." A ve chvíli, kdy jsem se na ni usmála, otevřely se dveře: "Vítejte, slečno Westonová." Mladý gentleman mi podal ruku a pomohl mi vylézt z limuzíny. "Jděte tudy," ukázal na cestu tvořenou červeným kobercem a bílými plachtami po obou jeho stranách, " tato ulička Vás dovede přímo před fotografy a novináře." Lehce se uklonil a pomohl z auta i Lucy. Potom se ještě obrátil na mě, nervózně se usmál a chtěl něco dodat, ale byl velmi nesmělý.
"Copak?" zeptala jsem se.
"Těším se, až uvidím ten film."
"Doufám, že se Vám bude líbit," podala jsem mu ruku. Pak už jsem s Lucy o krok za mnou šla vstříc novinářům.
Pózy, úsměvy, blesky, cvakání fotoaparátů, překřikování novinářů. Padala jedna otázka za druhou a já nestíhala odpovídat. Před každým kameramanem jsem se zastavila jen na pár okamžiků, abych odpověděla a Lucy už mě nenápadně naznačovala, že je čas jít za dalším. Všem dala možnost mi položit jednu, či dvě, ale ne více než tři otázky, odbývala je naučenou větou: "Čas budete mít po shlédnutí filmu." Nikdo se jí nedokázal postavit, až na jednoho. Představil se jako Alex, pracoval pro filmový časopis Total Film. Jeho drzost se postavit zrovna Lucy mě ohromila, takže jsem svolila k jedné otázce navíc.
"Slečno, premiéra je za pár minut, prozraďte alespoň našemu časopisu, co diváci mohou očekávat."
Nebyla jsem si jistá, jestli můžu.. "No, víte… ale co, těch pár minut nikoho nezabije," zasmála jsem se a doufala, že z toho nebude malér, "Tento film je něco víc než jen sledování něčího života. Je tam velké množství dokumentárních prvků, které jsou velmi pečlivě zamaskovány. Film mapuje celý život Marilyn Monroe, od jejích filmových začátků, až k naprostému konci, ale bere to spíš z té strany za kamerou. Nejvíce tam je z jejího osobního života a ty dokumentární prvky… to je například remake známých scén či fotografií. A celý film je doprovázen jejím, tedy mým komentářem… Jako.. Jako kdyby ona sama hodnotila své životní situace v krátkých poznámkách. Možná jsem řekla více, než bych měla, takže doufám, že mi budete hlídat záda," mrkla jsem na něj spiklenecky.
"Děkuji slečno Westonová, to je více, než jsem já, moji nadřízení nebo naši čtenáři očekávali, takže děkuji za všechny."
"Není zač. Ať se Vám líbí. Nashle!"
---
Po promítání byla ještě tisková konference ve vedlejším sále. Během těch pár vteřin, kdy jsem se pohybovala mezi sály, jsem slyšela celkem kladné kritiky, kdy všichni komentovali náš film.
"Sedíš čtvrtá zleva," ukázala manažerka na krátký stůl pro tvůrce a hvězdy filmu, "To poznáš, máš tam jméno."
"Jasně. Kde budeš ty?"
"Musím vyřídit pár telefonátů, ale pak budu stát tamhle vzadu. Až to skončí, běž do auta a jeď domů. Zítra máme hodně práce."
Přikývla jsem a šla jsem si sednout. Vedle mě byl režisér, scénárista a tak podobně. Novináři už byli připraveni na svých místech, v rukou měli poznámkové bloky či diktafony.
Režisér se zvedl ze židle: "Dámy a pánové, můžete začít pokládat otázky." V stejný moment zvedli všichni na povel ruce a dožadovali se slova, takže jsme je jednoho po druhém vyvolávali.
---
Film byl dokončen necelý rok před předáváním Oscarů. Po kladných kritikách plných chvály jsme novinářům oznámili, že "získání alespoň jedné sošky by byla dokonalá třešnička na dortu za už tak skvěle odvedenou prací". Ale nyní náš čekalo mnoho práce - Cannes, Benátky, Karlovy Vary, Berlín, Utah či Locarno a další filmové festivaly. Představte si, jaké by to bylo získat krok po kroku Zlatý Glóbus, Zlatou Palmu, Zlatého Medvěda, Křišťálový Glóbus… a díky ní si postupně vydláždit cestu až k té zlaté sošce rytíře na filmové cívce, která je tím nejprestižnějším oceněním a po které každý herec, herečka, režisér a další tolik touží…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Míla | 17. března 2012 v 9:34 | Reagovat

Páni, další kapitolka, díky - tak brzy jsem ji nečekala - tak uvidíme, jak to bude s tím Oscarem ;-)

2 anawy | Web | 17. března 2012 v 17:08 | Reagovat

fíha, tak rýchlo nová kapitola...trošku som čakala, že Laura bude mať problémy z toho, že tak veľa vyzradila, ale nakoniec to dopadlo dobre 8-) tak uvidíme, či siahnú aj na toho Oscara :-)

3 Neliss | Web | 30. března 2012 v 14:30 | Reagovat

Super kapitola, hoci som si prečítala až takto oneskorene.:] Tiež som zvedavá, či sa im ten Oscar podarí získať.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama