17. Nový život v jednom kole

23. října 2011 v 11:32 | Pauleen |  Hvězda
Další kapitolka... z 18. kapitoly mám napsanou jednu kratší část, takže to chvíli potrvá, než ji dopíšu a zveřejním, ale snad vydržíte :). Enjoy!



"Jste si jistá slečno?"
"Ano, jsem."
"A nebude to škoda? Vždyť jsou tak krásné a tak zdravé."
"To je možné. Ale zaprvé - slíbila jsem si, že pro svoji vysněnou práci udělám cokoliv, a zadruhé… stejně už potřebuji změnu. Měla jsem to udělat už dávno."

Černovláska pokrčila rameny a dala se do práce. Asi o hodinu později bylo tak tři čtvrtě délky mých vlasů všude po zemi a já jsem se dívala do zrcadla na úplně nové já - s krátkým retro mikádem.
"Dobrá práce," usmála jsem se na mladou kadeřnici a potom se zábleskem smutku v očích jsem se podívala na podlahu posetou blond kadeřemi.
"Chcete je s sebou?" zasmála se dívka.
Trochu mě to rozesmálo. "Děkuji, ale asi ne. Připadala bych si divně."
"Některé zákaznice to tak ale dělají. Měla jsem tu jednu herečku, asi bych neměla říkat její jméno… Nechala se ostříhat a vlasy pak prodala na aukci. Trochu šílené, ale nevymýšlím si."
"Vážně?" zasmála jsem se, "Tak je spleťte do copu a prodejte je na eBay. Třeba si pak budete moci otevřít pobočku Vašeho salonku a časem můžete expandovat." Tentokrát se smála ona, potom ale slušně poděkovala a řekla, že uvidí, co se dá dělat. Zaplatila jsem, nasadila si velké černé brýle a odešla.
(Nebudete tomu věřit, ale asi za dva nebo tři měsíce jsem dostala dopis, o kterém jsem si nejprve myslela, že je od fanouška, ale byl od ní. Opravdu se jí podařilo mé vlasy prodat. Na nový kadeřnický salon to sice nebylo, ale poslala mi děkovný dopis a poukázku, abych se přišla zase někdy nechat ostříhat. Psala, že za peníze si vylepšila byt. Bylo to milé.)

---

Zpočátku byla moje (nejen moje) práce znovunatáčení scén, respektive remake několika těch nejslavnějších scén z filmů, ve kterých Marilyn hrála. Někdo to rád horké, Slaměný vdovec, Jak si vzít milionáře či Pánové mají radši blondýnky. Byla to snad ta nejnáročnější práce. Natáčelo se se speciální kamerou a každý detail záběru se pečlivě kontroloval, aby vypadal úplně stejně jako originál. Byly to hodiny, dny a týdny dřiny. Celé dny jsem prochodila v pouzdrových šatech a na vysokých podpatcích, takže domů jsem chodila velmi unavená. Divila jsem se, že jsem vždy došla až ke gauči po dvou, jak mě šíleně bolely nohy. Později se přidaly mozoly a puchýře a nakonec, aby toho nebylo málo, jsem trpěla bolestmi zad. Dost vysoká daň, ale já ji hodlala podstoupit.
Každé ráno jsem se přemáhala vstát a jít do práce. Den jsem začínala kávou, doplněnou o prášek proti bolesti. Přes den jsem se sotva stihla najíst, takže jsem do sebe pořádné jídlo občas ani nedostala. Večer jsem dokonce neměla sílu a ani chuť si jít uvařit nebo objednat alespoň čínu. Do postele jsem se skoro plazila. Občas mě napadlo, jestli se neprodlužuje pracovní doba, ale prý ne.
Po necelých pěti měsících přišlo vysvobození. Týdenní pauza, kdy se předpřipravily dosud natočené materiály ve střižně. Ty malé prázdniny byly ale jen proto, že na každý střihačův pohyb chtěli režisér i producent osobně dohlížet. Po volném týdnu, který jsem skoro celý prospala, jsme se vrátili do práce. Retrosnímky byly hotové a velmi povedené, takže jsme se k nim nemuseli vracet a předělávat je. Uf! A začali jsme natáčet Marilynin osobní život.

---

"Jsi v pořádku, Lauro?"
"Jasně… proč?"
"Vypadáš pohuble. A jsi nějak bledá."
"Blbost. Dřív mě bolely záda, ale to bylo z těch podpatků a z toho vyčerpání. Pauza mi prospěla, je mi fajn. Nemusíš se o mě bát, Carie." Je pravda, že jsem se už pár dní necítila dobře, ale sváděla jsem to na pracovní tempo. Říkala jsem si, že pauza a dlouhý spánek to spraví, ale moc mi to nepomohlo.
"Jak myslíš. Musím běžet… Peter mi volal před dvaceti minutami, abych přišla, takže bych se tam asi měla ukázat." Trochu se pousmála a odešla. Ještě se otočila, aby na mě hodila ustaraný pohled. Díky za to…
Jakmile Carie odešla, vystřídal ji někdo jiný - Tony, pohledný asistent režie. "Nazdar."
"Ahoj Tony, daří se?"
"Ale jo… Ty, Lauro, co děláš večer?"
"Zveš mě na rande, nebo jsem jen moc domýšlivá?" zasmála jsem se.
"Heh, tak nějak… Někam se jít najíst, něco vypít a tak."
"A tak?" zopakovala jsem.
"A tak," řekl prostě a nasadil nevinný výraz. Vyprskla jsem smíchy a nakonec jsem souhlasila. "Takže až bude padla, počkej na mě… Venku mám auto. Je to černý Ford. Kdyžtak stůj u něj." Pak na mě mrknul jedním okem a odešel, zatím co já po chvíli běžela ještě natáčet jednu scénu.

---

Stála jsem opřená o přední kapotu auta. Jako ze škatulky, teda až na to, že jsem neměla sexy tílko, minisukni a lodičky na vysokých kramflících, ale jen tričko, džínsy a kovbojské kozačky. Nevěděla jsem, odkud přijde, takže jsem si strčila sluchátka do uší a v mobilu vybrala pár písniček. Za chvíli mi ťukal na rameno.
"Jé, promiň, nevnímala jsem," ukázala jsem výmluvně na sluchátka.
"Jasný," usmál se, "Jen jsem říkal, že jsi kočka… Jedem?"
Pokývala jsem a nasedla jsem si do auta. Zavezl nás do malé hospody a než jsem stihla cokoliv říct, objednal dvakrát hranolky a dvojitého hamburgera a k tomu pivo.
"Blázníš? To nesním!"
"Ale prosim tě… Potřebuješ to, podívej, jak jsi vyhublá."
"Jo, takže ty mě nezveš na rande, ale na takový ozdravný večer nebo co?!" Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, převládal jen pocit uražení a začínal se ve mně probouzet i vztek.
"Ne, to ani náhodou!" vykřikl omluvně, "to byl vtip. Teda… jsi nějak hubená, ale nemyslel jsem, jako že nemocná. Promiň, fakt sorry."
"Dobře, dobře… ale fakt to nesním." Nevěřil mi, ale nechala jsem to být, abych nerozpoutávala další debatu o mé váze. Jenže potom nám na stůl přinesli večeři a já se opravdu zděsila. Ten hamburger snad nebyl dvojitý, ale tak pětinásobný, a hranolky… no větší horu jsem snad neviděla. "Eee… to fakt nesním."
"V pohodě, nechám ti to zabalit s sebou, Bill je kámoš," pokynul směrem k hostinskému, "Co by pro mě neudělal." Zakončil to dokonalým šibalským úsměvem a hodil si do pusy asi tři hranolky.
"Jsi tu často, že ano?"
"Dřív každý večer, chvíli jsem tu makal, ale pak se mi podařilo sehnat konečně to místo asistenta, takže tady jsem toho nechal… Akorát už sem nechodím tak často… Dvakrát, třikrát do týdne."
Vyzvídala jsem, jak se mu podařilo sehnat práci u nás a jak vlastně přišel na to, že chce dělat zrovna asistenta režie. Netušila jsem, že má školu a chodil do dramatického kroužku. Ten typ člověka to vážně nebyl. No, každopádně večer pěkně ubíhal, má předpověď se vyplnila, jídlo jsem nesnědla, takže jsem si pak nesla domů víc než půlku porce, za to jsem ale vypila čtyři piva a byla pozvaná na tři panáky.
Tony nechal auto na parkovišti s tím, že si ho vyzvedne druhý den, a objednal nám taxíka. Jeli jsme k němu domů, ale já to nevnímala, protože jsem mu usínala na rameni. V polospánku mě pak uložil na gauč. Jenže ten pohyb mi neudělal dobře, takže jsem během vteřiny vystřízlivěla a naznačila mu, že hledám koupelnu… Vrátila jsem se tak po deseti minutách. S ohromnou omluvou. "Záchod je čistý, všechno je čistý, použila jsem tvoji zubní pastu, ale je mi to fakt trapný." Zvedl oči od televize a začal se smát. "Pojď sem. To je dobrý… Nejsi první holka, co to u mě vyhodila." Pak se zarazil a uvědomil si, co řekl. Začal se vymlouvat, že tu měl párty s kamarády a kdesi cosi, ale bylo mi to jedno. "Nemyslím si, že jsi žil jako poustevník. Takový fešák jako ty, musel mít mraky holek… A dokážeš člověka opít, takže se ničemu nevidím."
"Jasně," usmál se nevinně a rychle mě políbil. Jen lehce. Líbilo se mi to, takže jsem mu polibek oplatila. Zajel mi prsty do vlasů, ale po chvíli sjel níž, na krk, pak na ramena, pohladil mi zápěstí a nakonec jeho ruka skončila kdesi pod mým tričkem.
Na chvíli jsem ho přestala líbat.
"Něco se děje?" Zamyslela jsem se, proč jsem to vlastně udělala. Já vážně nevím! "Ne, myslím, že ne," odpověděla jsem lehce zmateně. Stejně se tvářil on, ale asi jen na okamžik, potom pokrčil rameny a položil mě na pohovku, abychom mohli pokračovat, kde jsme přestali. Za chvíli jsem měla sundané tričko a rozepnuté kalhoty a on byl jen v trenýrkách.
Ano, těch pár týdnů a měsíců samoty vzalo za své.

---

"Bré ráno, kočko, nechci tě rušit, ale měla bys vstávat, protože musíme do práce."
"Ale dopr… sakra?" Změnila jsem slovo a dokonce i tón. Vážně vtipné. Akorát měl pravdu a já měla být za hodinu na place. "Kafe, potřebuju kafe!"
"Jasně, donesu," začal se smát. Během jedné minuty jsem vystřídala vztek, zmatenost a hysterii. Když odešel, spolkla jsem prášek proti bolesti. Kocovina je zlá. Rychle jsem se oblékla, vběhla do kuchyně, elegantně si od něj vzala hrnek kávy a pokračovala v cestě jak závodník. Zastavila jsem se ve dveřích: "Ty nejdeš?" Byl trochu v šoku a vzpamatoval se, až když jsem otázku hlasitěji zopakovala. "Jasně… já - to víš, nejsem zvyklej na takový tempo po ránu."
"Nevadí, taxík je tu?"
"Cože? Jo! Je dole, jen zamknu. Sakra, ty seš torpédo i po ránu." Vyprskla jsem trochu kávy na schody a začala kašlat. "Jé, sorry… blbá narážka," pousmál se a já zrudla až na odstín rajčátka. Chytil mě kolem pasu a dovedl k taxíku.

---

"Westonová! Příště včas, máme spoustu práce!" zakřičel na mě režisér při příchodu z maskérny. Prášek zapůsobil, ale jeho křik mi stejně málem utrhl hlavu. Prvních pár hodin natáčení bylo trochu utrpení, ale přežila jsem to až do oběda. Tony mi přinesl ohřátou včerejší večeři, ale já nějak na hamburgera neměla chuť a stěží jsem do sebe nacpala pár hranolků.
Konec natáčecího dne byl pro mě vysvobozením. Tony mě sice zval domů, ale já odmítla s tím, že "zítra ráda, ale dneska se musím vyspat". Pochopil a alespoň mě odvezl ke mně.
"Zítra, kočko," mrkl na mě a odjel domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Míla | 25. října 2011 v 13:58 | Reagovat

No podívejme se - tak Tony? To jsou věci ;-)
Jinak moc pěkná kapitolka, už se těším na další, i když to bude chvíli trvat?
A jak se Ti daří ve škole?

2 Pauleen | 25. října 2011 v 16:29 | Reagovat

Děkuji :-) Zkusím se na to vrhnout o prodlouženém volnu, ale nic neslibuji :-(.
Škola je celkem fajn, ale mrzí mě, že mám tak pitomý rozvrh, že domů jezdím až v pátek večer.

3 Míla | 27. října 2011 v 16:34 | Reagovat

[2]: Tak to máš docela blbý :-(
I když já měla na výšce taky většinou blbý rozvrh, většinou jsem jezdila taky v pátek večer 8-O

4 anawy | Web | 27. října 2011 v 16:47 | Reagovat

tak dúfam, že Laura vydrží to rýchle tempo :-) som zvedavá, ako to všetko dopadne, ale zároveň nechcem, aby to skončilo :-? možno by si mohla napísať niečo ako Hviezda 2 (po 20 rokoch) :D

5 Neliss | Web | 30. října 2011 v 15:58 | Reagovat

A jéjé, zas má nejaké problémy alebo bude - minimálne to tak vyzerá.:D Super kapitola.^^

6 Pauleen | 2. listopadu 2011 v 17:44 | Reagovat

Díky holky :-)

O pokračování jsem zatím ale neuvažovala.

7 Leanne | Web | 22. listopadu 2011 v 21:39 | Reagovat

Ona se taky vyspí s každým :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama