Takže jsem vybrala pár fotek, které bych mohla použít, aniž bych zveřejnila účastníky... oni by totiž asi nadšení nebyli, když by se tu objevili.

Lago di Garda... ze severní části... my pak jeli ještě asi 70 km dolů.

Počteníčko na víkend.

Pár dní tu nebudu, možná se ukážu v neděli, abych sem dala fotky z té Itálie.

I přes to, že jsem si to nechtěla připustit, premiéra se blížila. Zbývalo nám posledních pár týdnů na dotočení scén, sestříhání, upravení a mnoha další věci. Švadlena mi už postupně začala brát míry na šaty a vybírala jsem si látku. Od Jasona, Madeline, Paula, a vůbec všech jsem zjišťovala, jak premiéra vypadá z
pohledu herců.

Od: 8.3.2010

Do: 19.7.2010

Autorka: Carmen

Hodnocení: Krásný lay, kterým se přivolává jaro:). Moc se mi líbil, ale jaro už je dááááá.....vno pryč a je pravda, že to tu potřebuje nové šaty.

Napsala bych už dřív, ale blog nějak odmítal mě přihlásit... Zřejmě měl špatnou náladu:P...

Takže tedy teď.

Jednoho dne se v obchodě ztratila dívenka Laura. Policie i její rodiče, Mark a Nicole Hathawayovi, po ní bezvýsledně pátrají. Mark opustil práci psychologa, manželku i přítele Connora a několik let žil v podzemí jako bezdomovec. Po pěti letech se ale Layla objeví. Na stejném místě, ve stejný den, ve stejný čas, kdy zmizela. Mlčí a s nikým nekomunikuje. Jakmile ale promluví, celá záhada se ještě zvětší, neboť její slova nedávají smysl.

Mark se s dcerou vrací domů letadlem. Spolu s ním jsou na palubě také Evie, patnáctiletá dívka, která chce pomstít svou matku, a Alyson, dědička (typu Paris Hilton), která měla problémy s alkoholem, drogami a samotným zákonem jako takovým.

Ti tři se setkají. Seznámí se a vyprávějí o své minulosti. Alyson prozradí vše, dokonce i to, že kdysi srazila autem malého chlapce a její otec ho pohřbil a zahladil stopy. Evie o sobě také řekne hodně. Zatají ale to, že chce zabít doktora, který za úplatek zfalšoval test její matky a ona nemohla jít na operaci a zemřela.

"Musíš mi něco vysvětlit, drahoušku," naklonil se k Layle.

"Ano?"

"Proč nechceš mluvit s maminkou?"

Dívenka se na chviličku zamyslela. Pak, cítíc možná, že nastal ten pravý okamžik, tiše prozradila:

"Protože už to ví."

"Co už ví?"

"Že jsem mrtvá," odpověděla Layla.

Pokud tu knížku uvidíte, přečtěte si ji! Naznačila jsem vám jen začátek, protože kdybych prozradila konec, nemělo by to takové kouzlo. Je totiž nečekaný, zajímavý a hlavně, dokonalý. Je to spletenec událostí a nic není takové, jak se zdá. Ta knížka mě tak pohltila, že jsem se nemohla soustředit na nic jiného (dokonce jsem se kvůli ní nenaučila ani na písemku) a ten konec… Málo které knížce se povedlo mě nejen rozplakat, ale i tak zaskočit, že jsem na ni čtvrt hodiny zírala a dávala si všechno dohromady. Dávám jí 120% ze sta a to ještě s vykřičníkem. Myslím to vážně, pokud ji objevíte, zkuste si ji přečíst.

Měla jsem džíny, lesklý červený top a boty a kabelku ve stejné barvě. Stála jsem u dveří pokoje, ve kterém se ubytovali moji rodiče. Zaklepala jsem a otevřel mi táta.

Byl úplněk. Procházel kolem nových vilek. Bylo něco po tři čtvrtě na dvanáct v noci. Byl unavený. Ale ne proto, že bylo tak pozdě. Spíš proto, že už několik týdnů pořádně nespal. Nejprve nemohl, ale pak ho napadl spásný nápad. Jenže od té doby nemohl spát už vůbec. V hlavě měl ten děsivý plán, co chtěl provést. Už několikrát se chystal, že to udělá, ale na poslední chvíli ho přemohl strach a on si to rozmyslel. Dnes mu ale praskly nervy. Řekl si, že už tohle nemůže dál snášet. Jen křik. Samý křik. Teď už prostě musel zakročit.

Vstal z postele, vzal si vše, co potřeboval a odešel.

Šel po dlouhé rovné ulici ve vilové čtvrti. V každé ruce měl jeden kurf. V pravé měl velký a podle toho, jak se nakláněl na pravou stranu, vypadalo, že ten kufr je i těžší. V levé ruce měl malinký. Asi cestovní nebo tak něco. Byl skoro prázdný a jen tak si s ním v ruce pohupoval. Čím však šel dál, tím pomaleji se mu houpal kufřík v ruce a tím víc ho tiskl. Pevněji, až křečovitě.

V jednu chvíli se uvědomil, jakou dělá hloupost. Odložil oba kurfy opatrně na zem. Otočil se na podpatku a podíval se do dály. Tam někde byl jeho dům. To jediné, co měl jisté. A teď to bude muset opustit. Chvíli bylo v jeho obličeji vidět pochybování. Dělá dobře? Není to chyba? Možná. Ale on už jinak nemůže. Zvlášť ne teď, když už je tak daleko od domu a tak blízko u cíle.

Znovu popadl kufry a šel. Kolem něj už stálo jen pár vilek. A když procházel kolem poslední, zničeně a zároveň smutně si povzdechl. Všude bylo zhasnuto. Ještě aby ne, když byla půlnoc. Ani ty pouliční lampy už nesvítily. Potom už procházel jen kolem lesíka.

Zastavil se u plotu s cedulí: "Jen s průvodcem!", pod níž byla další, a ta sdělovala, že se sem nesmí chodit se psy bez vodítka. Z menšího kufru vyndal nůžky na drát a pár drátků v plotě přestřihl. Když vlezl dovnitř, sevřelo se mu srdce. Už není cesty zpět. Popošel. Na chvíli si sedl do měkké trávy a díval se na měsíc. Byl pravidelný, zářivý. Byl úplněk. Po chvíli z kufříku vyndal papír a tužku a začal psát:

"Má nejdražší Helen. Už jsem prostě nevydržel ten nátlak a rozhodl se pro to nejhorší. Chci, abys věděla, že tě však stále miluji."

Podepsal se a zavřel pero. Po té dal dopis do velké bílé obálky a zatížil ji velkým kamenem, který sebral cestou.

Stále ještě seděl. Pozoroval měsíc. Tajuplný úplněk. Nakonec se zhluboka nadechl a vstal. Z velkého kufru vyndal jakýsi balíček. "Promiň, jsi překážka." řekl. V tu chvíli začalo něco kňourat, ale on to ignoroval. Šel po kamenité cestě. Po pár metrech se před ním objevila propast. Došel tedy až k ní a tam se zastavil. Cíl. Rozhrnul balík deček v náručí, dal dítěti poslední pusu na čelo, utřel mu slzy. Natáhl ruce a s ledovým klidem ho pustil.

Vypravěčem příběhu je Adso z Melku, který jako mladý novic doprovázel františkána Viléma z Baskevillu do opatství. Vilém zde měl "připravit půdu" pro jednání františkánů, kteří byli toho názoru, že církev má být chudá, aby šla příkladem, s delegací papeže Jana XXII.

Po příjezdu jim opat řekne, že iluminátor Adelmus záhadně zemřel (jeho tělo bylo nalezeno pod věží, ale okno bylo zavřené),  a poprosí Viléma, bývalého inkvizitora, zda by mohl jeho smrt objasnit.

Druhý den je nalezen další mrtvý mnich, Venantius. Byl v kádi s krví ze zabijačky. Jeden starý mnich, Alinardus, kterého všichni pokládají za tak starého, že neví, co říká, tvrdí, že jsou to znamení, která jsou předzvěstí Apokalypsy. Další smrt to na první pohled potvrzuje; mnich Berengar je nalezen utopený ve vaně v místních lázních.

Vilém debatuje s druhým nejstarším mnichem v opatství, slepým Jorgem, a postupně zjišťuje, že všichni mrtví měli neco společného s knihovnou. Vilém se do ní chce podívat, ale je mu to zakázáno, proto tam v noci chodí tajně.

Knihovna je jeden velký labyrint. Vilém s Adsonem navíc zjistí, že se v ní nachází zazděná místnost s tajným vchodem, v níž jsou pravděpodobně knihy, o kterých by mnichové neměli vědět? A právě jedna z nich se jim dostala do rukou - druhý díl Aristotelovy Poetiky. Ti, kteří ji četli, zemřeli. A pak se kniha ztratila.

Do opatství přijíždí delegace, v jejím čele je inkvizitor Bernardo Gui. Dohadují se velmi bouřlivě a jejich názory se stále liší.

Je zatčen místní cellarius pro podezření z vraždy. Navíc je nalezen mrtvý herbarista Severin a později Jorgův pomocník Malachiáš. Mezitím je nalezena kniha, ale zásluhou mnicha Bengta se opět ztratí.

Vilém dává do kupy všechny souvislosti a díky náhodě zjistí, jak se dostat do tajné místnosti v knihovně.

Tam na něj čeká Jorge.

V Poetice je ospavedlňován smích. Jorge tvrdí, že smích je nástroj ďábla, aby se nebáli Boha. Proto stránky knihy napustil jedem, takže když si ji mniši četli a při otáčení listů listu naslinili prst, jed polkli a otrávili.

Jorge nakonec sní jednotlivé listy knihy a knihovnu zapálí. Vilém a Adso utečou z opatství a z dálky sledují, jak všechny budovy postupně lehají popelem.

"Proč by ale neměl chtít, aby..."

"Moc se ptáš. Opat mi řekl na začátku, že knihovna je nedotknutelná. Bude k tomu mít své důvody. Je taky možné, že je sám nějak do celé záležitosti zapleten, a nemysli si, že by mohl mít s Adelmovou smrtí něco společného. Teď se však pohoršení šíří a mohlo by se dotknout i jeho osoby. A proto nechce, aby byla objevena pravda, nebo aspoň, abych ji objevil já..."

"Pak ale toto místo Bůh opustil," řekl jsem sklesle.

"Víš snad o nějakém, kde by se Bůh cítil jako doma?" zeptal se mě Vilém a jak byl vysoký, podíval se na mne poněkud seshora.

Kladné body této knížce dávám za čtivost, zajímavou zápletku i její rozluštění, záporné dávám spisovateli - za to, jak sálodlouze popisuje místnosti, obrazy a podobně (popis chámu na 4 stránky jsem přeskočila).

Je to celkem těžké čtení, takže doporučuji se nejprve podívat na film, který je podle mě zracovám velmi, velmi obře. Hraje tam Sean Connery a Christian Slater. Já jsem to tak udělala a kniha se mi četla skoro sama;).

Co bych ještě dodala - nevím, jestli to je tak ve všech překladem, ale ve vydání, které jsem četla já, zůstali některé věty zachovené v původním jazyce mnihů - latina, francouzština nebo třeba i němčina.

Na hvězdičky dávám 4,5 *, půlku odečítám za ten popis, ale ten tam prostě musel být.

Ach ano, ve 4 ráno odjíždím, takže počítám poslední hodiny a zjišťuju, že jsem na tom dosti bídně. Věci se mi nevejdou do tašky, není napečíno, nemám připravenou zeleninu, ...

Mám narvanou cestovní tašku, skoro plnou kabelu, někdy musím najít spacák, karimatku a létající talíř a ty bezvadný pálky se mi taky nikam nevejdou. Jídlo poputuje do zvláštní tašky.

Vzhledem k tomu, že nás jede šest, dělala jsem dneska 15 řízků a 16 buchet se švestkama. K tomu přibude ohromná krabice se zeleninou a ovocem, protože bez toho jsem bezradná... Miluju mrkev a okurku a kedlubnu a jablka a všechno... :)

Sice v autě pojedeme jen tři, takže bude dost místa, přesto si myslím, že bych toho mohla mít malinkato míň... Ale nevím, co ubrat:(...

V pátek budu doma jako na koni... Přednastavím na každý den jeden článek (což už tu dost dlouho nebylo) a doufám, že to nebude zbytečné, když jsou prázdniny.

Takže addio:)

Pauleen