Jedná mladá, čerstvě osmnáctiletá, dívka si vyjela s rodiči do Prahy. Myslela, že to bude jen návštěva babičky, kterou ona a její maminka nemají v lásce (je z tatínkovi strany), a návštěva Pražského hradu, kde už byla tollikrát, že to ani nespočítá. Tutíž počítala s celkem nudným víkendem bez překvapení...
Mýlila se... (myslet totiž znamená ho*no vědět:P)
Na velikonoční pondělí tedy ráno co nejdříve vyjela celá rodinka do Aquaparku v Čestlicích, aby tam strávila pondělí bez otravných koledníků. Krom toho, že si na tobogánu zřejmě natrhla sval (a celý týden pak nadávala, až to hezké nebylo) tam také ráda sledovala skupinku potápěčů, kteří třenovali v 8metrové jámě volné potápění. No, a jeden potápěč rád sledoval ji.
Nejprve jen ukazoval, jak je úžasný, když pod tou vodou vydrží bez dýchání dýl jak pět minut a dělá u toho kotrmelce a jiné skopičinky, pak jí začal nenápadně mávat a šklebit se na jejího tatíka, který byl k okénku do vody zády, a nakonec jí začal psát na sklo. A kdyby ta ukecaná ženská vedle ní ztichla, tak by dávala pozor a došlo by jí, že jí nepíše blbost, ale webovou adresu, kde ho dívka najde. Když pochopil, že to nebylo dost jasné, vynořil se, čímž jí zmizel z očí, a za chvíli se ponořil znovu, tentokrát s vizitkou v ruce. * Je zvláštní, že se nerozmočila...*
Bohužel pak dívka jela domů a potápěče už nikdy neviděla. Naštěstí si ale vzpomněla na tu adresu a tam na něj našla mail. Napsala mu, ale ozval se jí jakýsi Bóďa *co je mi po Bóďovi?!:D* a spolu přišli na to, že jediný potápěč, který se potápí s vizitkami, byl Honza. A pak jí najednou napsal samotný potapěč Honza.
Tadá... Zazvonil malý znovec a příběhu je prozatím konec...
Zřejmě to bude na pokračování, pokud nějaké bude...
Pauleen
PS: Omlouvám se, že jsem za poslední týden nebyla schopná skoro nic napsat, ale postihla mě nemoc zvaná lenost a mě se nechtělo nic. ani učit do školy, ani vymýšlet a psát články (ale tenhle je pravdivý!) a tak... Je to zhoubná nemoc a lékaři na ni zatím nevymysleli lék...
