Leden 2010

Jak jsem blbá aneb Pauleen to zas podělala...

30. ledna 2010 v 21:30 Pauleen
Ano, prosím, jsem takové tele, že pro to není žádné speciální pojmenování...

Co byste dělali, když sedíte vedle kluka, který vás má pravděpodobně rád, a vy si jen tak píšete svému ex?

Takže od začátku...

Dopoledne jsem sháněla dary do tomboly maturiťáku, který připravujeme, odpoledne jsem jela ke kamarádce a kolem čtvrté zase přišla domů. A zase jen na jídlo (hned po obědě jsem totiž vypadla, abych stihla autobus a vrátila jsem se na večeři). A zase jsem chtěla jít ven. No a malinko jsem se pohádala s našima. Zaznělo tu, že pořád chci chodit po hospodách nebo do kafírny, ale dostat mě na lyže je problém, nebo že vždycky, když se vrátím, smrdím cigaretama (nekouřím, ale stejně jsem cítit). Pronesla jsem, že mi bude brzo osmnáct a na to mě naši odpálkovali: "No a?" Byla jsem naštvaná, ale nakonec jsem si své poznámky nechala a zmizela ven.
Došli jsme do hospůdky a postupně jsme se tam sešli tak nějak všichni, co jsme tam měli být. I jeden kluk, kterému v zájmu jeho inkognity dám jméno Honza.
Ten den jsme měli jít sami spolu ven, ale nevyšlo to...
Každopádně, než přešil, byli jsme 4 - já, 2 kámošky a kluk jedné z nich. Holky odešli na záchod ve dvojičce, jak se sluší a patří:P, a my dva si začali povídat. Zeptal se mě na M. a měla jsem pocit, že do mě trochu ryje, právě kvůli němu.
Pak tedy přišel zbytek. Já čas od času vyšla ven, protože mi vadil kouř z cigaret. Venku jsem tak trochu přemýšlela (největší blbost...! nikdy, opravdu nikdy nepřemýšlejte o vážných věcech) a pak se vrátila. No, a jednou jsem si vzala mobil do kapsy, na chodíku se zastavila a napsala M. smsku: "Proč nám to tenkrát nevyšlo?"
Vrátila jsem se a čekala na odpověď. Honza si všimnul, že jsem taková nijaká, a samozřejmě vyzvídal. A najednou mi přišla zpráva.
Odpověď...
Odběhla jsem s kamarádkou na záchod a četla: "Byl jsem idiot a bylo toho na mě moc...=o(" V tu chvíli jsem se rozbrečela, ani vlastně nevím proč...
Po návratu jsem byla přešlá a asi během půl hodiny odešla domů.

Dneska jsem si s Honzou psala. Řekl, že jsem ho naštvala a já mu nakonec vyklopila hádku s rodiči. On nechtěl věřit, že je to jediný důvod. "To ta zpráva, že jo?" Napsala jsem, že jo. "Můžu vědět od koho?" Takže jsem mu napsala celou pravdu, i když jsem vážně nechtěla. "A máš ho pořád ráda?" Nevím, sakra... Fakt nevím... "Myslím, že to byla spíš touha po tom dozvědět se pravdu..."
Rozloučil se a odešel...

Kvůli vzpomínkám zapomínat na přítomnost...

P. ani podepsat se mi už nechce...

Vysvědčení a...

29. ledna 2010 v 14:35 Stalo se
Tak je to za mnou... Dopadlo to líp, než jsem si myslela, ale hůř, než bych chtěla. Ta trojka z dějáku tam být nemusela a ta z té fyziky taky ne, ale dá se přežít... Pak mám 4 dvojky a zbytek už jsou, díky bohu, jedničky... Jsem strašně ráda, že mám jedničku z němčiny. Od prváku jsem ji totiž neměla, juchůůů!:D
Jinak už máme naplánované další písemky, takže učitelé si prostě nedaj pokoj ani teď.

Hurá, teď je jedna prázdnina:). Sice teď sedím u kamarádky a dělám laborky z fyziky, ale těším se na večer, kdy půjdu s kámošem do... no někam, netuším kam...

Jinak... dneska jsem procházela s K. město kvůli sponzorům, protože na jaže pořádáme maturiťák... Několikrát jsem se zabořila do sněhu do půli stehen a kalhoty jsem měla totálně morký... A hádejte, co se nestalo... Chytrá Pája vidí, že po těch schodech jít nemůže, protože jsou zasněžený, je tam závora a vlastně to vůbec nevypadá jako schody... Tak je "strašně chytrá" a jde těsně vedle nich, kde je půl metru s něhu. A těsně před vrcholkem kopce se nacápne..! Ležela jsem rozpláclá na sněhu a neměla jsem ani sílu vstát:D

No nic, já jdu dělat tu fyziku... Jsem ráda, že se tu zase začalo objevovat víc komentářů... Díky!

Majte sa!
Pauleen

18. Jak se Kate přiznala

26. ledna 2010 v 17:45 Návrat krále
Nebudu vás dlouze napínat, když už to mám napsané...:)
"Rozluštil jsem tu zprávu z ježka," vyhrkl Robin a čas v táboře se zastavil. Ani jeden ze zbojníků se ani nehnul, ani nepromluvil. Zdálo se, že nikdo z nich ani nedýchal. Dívali se na Hooda a čekali, co řekne dál.

17. Kdo tam, kam nemá, chodí, sám sobě škodí

21. ledna 2010 v 19:11 Návrat krále
Emily chodila po nočním lese a čím více kroků udělala, tím víc si uvědomila, že chodit ven v noci byla hloupost. Ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu se nevracela. Rozum jí říkal, aby se vrátila, ale srdce poroučelo "hledej!".

Dobré skutky (FF RH)

19. ledna 2010 v 19:27 Jednotlivé povídky
Soutěžní povídka u Selene.
-->

Vstala z mrtvých...

17. ledna 2010 v 14:27 Stalo se
Áááááááách jo...
Celých čtrnáct dní jsem trpěla... Myslím tím, že jsem umírala nad učením ve škole a umírala nad učením doma. Jediné světlé místo byla kafírna, kde začínám trávít čím dál tím víc času... Zase... Hodinka, možná dvě... Téměř každý den po škole. Díky bohu za ní, protože jinak bych si rvala vlasy šílenstvím.

A celých těch čtrnáct dní jsem se těšila jen na jednu věc. Až se moje kamarádka uzdraví a obnovíme tradici - každý pátek plavat, popřípadě posilovat do fitka. Tak tedy v pátek jsem se táhla do školy s tílkem a kalhotami navíc. Odpoledne jsem si šla dopsat písemku z němčiny, pak asi na hodinku do kafírny (zase:D!), pak pro kamarádku a pak hurá do posilky! Díky hodině na rotopedu a dalších strojích, který nevím, jak se jmenovali (něco, co mělo simulovat veslování, a cosi, co vůbec netuším, na to to bylo), jsem byla odpočatá, spokojená a hlavně... po dvou týdnech i dlouhodobě šťastná!!!

No a pak mi zavolala K., že se jde večer na bowling. Měla jsem asi dvě hodiny na to, aby přijela domů, najedla se, vykoupala, umyla vlasy a došla včas na náměstí. A stihla jsem to.
K. tam seděla se svým klukem a spolu jsme měli počkat na M. (o NĚM jsem vám už psala... moc toho nakecám... *ehm*). K. nám celou dobu chtěla něco říct... Bylo to: "Ten blb to objednal na zítřek, takže dneska nevím, co budem dělat, a zítra jdem na bowling, jo?"
Takže nakonec jsme skončili u M. doma. Hráli jsme pocker a já všechno prohrála... všechno... Ale co... "Štěstí ve hře, neštěstí v lásce a naopak."
Po hře někdo z nás, já ne, prohlásil, že má hlad, tak jsme se rozhodli, že si obědnáme dvě velký šunkový pizzy. Do telefonu nám řekli, že nám je můžou přivézt až za hodinu, tak se M. rozhodl, že pro ně dojede sám. Jenže měl v sobě už skleničku lambrusca. Ehm, nenápadně jsem mu zabrala klíče od auta, strčila si je do zadní kapsy od kalhot a rozhodla se, že ho prostě NIKAM NEPUSTÍM! A co on udělal? Začal mě ošmatávat a hledat ty klíče. Ležel na mě a prohraboval kapsy:
M.: "Ty je máš uršitě v těch na zadku a ležíš na nich."
P.: "Ale já ti je nedám!"
M. sáhne do levý: "Do prčič, tady nejsou... Ty je máš v tý druhý!"
P.: "Ale já ti je vážně nedám."
M.: "A hele! Mám je!"
P.: "Sakra!"
Přecházela jsem po pokoji se skleničkou v ruce. Strachy bez sebe. A nakonec jsem šla stepovat ven.

Tak kolem jedenácté jsme se rozešli domů... Šel mě vyprovodit. Pod kopcem se mě gentlemansky zeptal, jestli by mu nevadilo, kdyby si zakouřil. Říkal něco o tom, že chce přestat, tak jsem mu rychle tu krbičku vzala a strčila si ji do rukávu. Celou cestu do kopce se mi je snažil vzít... Dokonce jsem skončila v haldě sněhu, ale on je furt nemohl získat:D.
Stáli jsme proti sobě, já měla ruce za zády a hlídala rukáv, aby z něj něco nevypadlo.
M.: "Hele, a co ti mamka řekne, až u tebe najde cigarety?"
P.: "Nic. Ona je nenajde."
M.: "A jak si seš tak jistá... Leda, že bys mi je dala."
P.: "Víš... Tys zapomněl na jeden malý, nepatrný, nedůležitý detail..."
M.: "Jo? A jaký?"
P.: "My máme totiž před barákem odpadkový koš."
M.: "Fakt?"
P.: "No, fakt."
M.: "Jako fakt před barákem?"
P.: "Přesně tak."
M.: "A jak moc před barákem."
P.: "No úplně před ním."
A jako tečka za nekonečným dohadováním o odpadkovém koši byla malá, nepatrná, ale možná důležitá pusa. Nic víc.

Áááá... Jsem šťastná... Nevím, jestli je to posilovnou nebo tím skvělým večerem... ehm, nocí... Ale jsem. A prosím *směrem k nebi*, ať mi to vydrží dlouho.... HODNĚ dlouho!

:) :) :)
Pauleen

Výhra

14. ledna 2010 v 16:05
David Baldacci
Výhra

LuAnn Tylerová je dvacetiletá matka osmiměsíční Lisi. Je chudá a se svým přítelem Duanem bydlí v přívěsu.
Jednou jí zavolá jakýsi Jackson a nabídne jí možnost zbohatnout. Ona si vsadí v celostátní loterii a Jackson zařídí, aby vyhrála hlavní výhru - 100 milionů dolarů. Sám jí pak deset let spravuje peníze a LuAnn dostává každý rok 40 milionů dolarů. Po deseti letech jí vrátí celou výhru. Podmínkou ale je, že se už nikdy nesmí vrátit do Států.
To ale poruší a roztočí tím kolotoč problémů. Nejprve se o ni začne zajímat novinář Thomas Donovan. Později se o ní dozví i bývalý agent FBI Matt Riggs, který je nyní v programu na ochranu svědků a pracuje u LuAnn - staví jí plot. Zamiluje se do ní.
Když ji jednoho dne navštíví Jackson a začne jí vyhrožovat, pošle Lisu do bezpečí a spolu s Mattem před ním začnou utíkat. Jackson najde Lisu a unese ji. LuAnn se ji na "vlastní pěst" pokusí zachránit a Matt, který jí přijde na pomoc, Jacksona zastřelí.

Citát
Hleděla do tmy a po tváři se jí znovu rozprostřl úžas. "Jak jste to jen dokázal?"
"Lidé mi stále kladou tuhle jedinou otázku: Jak jste to jen dokázal?" pronesl Jackson tlumeným hlasem. "Já dokážu, co chci, LuAnn. Copak to ještě nevíte?"
"Ten muž říkal, že dostal za úkol mě zabít, ale pak byla ta objednávka zrušena. Pochopila jsem, že byl odvolán krátce po našem rozhovoru."
"Život je plný podivuhodných záhad, že?" ironicky podotkl Jackson.

Moje hodnocení: Knížka se čte příjemně. Pokud hledáte oddech od povinné četby nebo něco zajímavějšího, tak to zkuste. Dokonce se podíváte do zákulisí loterie, protože v jedné části Jackson popisoje, jak udělal to, že byla vybrána přesně ta čísla, která LuAnn vsadila. Moc zajímavé

2. Šup do postele!

10. ledna 2010 v 17:44 Hvězda
Už měsíc jsme pracovali v plném proudu a já se cítila víc a víc unavená. Teda hlavně po ránu. Přes den jsem se probudila a bylo to dobré. Stala jsem se závislá na kofeinu. Ráno kafe a přes den aspoň půl litru coca coly, abych se nesložila. V noci jsem se pak nemohla pořádně vyspat, protože jsem se učila text, nebo jsem někam zašla s různými lidmi.
A tím se dostávám ke vztahům. S Madeline jsme se staly nejlepší kámošky a chodily jsme spolu nakupovat. Pomohla mi - nebo spíš nařídila - s kompletní změnou šatníku. "Jsi hvězda, budeš miláček a vzor. Musíš se podle toho oblékat," řekla mi. S Andreou to bylo horší. Když zjistila, že jsem po prázdninách nenastoupila do školy, hned se po mně sháněla. Nemohla jsem jí říct, co dělám. Lhala jsem jí, což jsem vůbec nechtěla. Řekla jsem jí něco v tom smyslu, že jsem musela přestoupit na jinou školu. Jako důvod jsem udala neustálé ponižování. Mrzelo mě to, ale řekla jsem jí, že jí to vynahradím. A naši? Denodenně jsem od nich měla kolem deseti nepřijatých hovorů. Volali mi, když jsem nemohla, a já je večer nechtěla budit.
Paul mi sehnal úžasného učitele. Myslím to ironicky, protože to byl hrozný idiot. Nemohla jsem ho vystát a na učení jsem čím dál víc začínala kašlat. Částečně kvůli němu a částečně kvůli tomu, že jsem nestíhala...

---

"Lauro, můžeš prosím?"
"Už jdu," odložila jsem hrnek kafe, upravila těsně uvázaný korzet a běžela za Paulem, "Co se děje?"
"Máme problém. Ty tvoje svatební šaty ještě nejsou ušité, takže dneska odpoledne budeme natáčet něco jiného."
"Cože?" zděsila jsem se, "A co? Já se tu svatbu naučila a..."
"Klid! S Jasonem zahrajete postelovou scénu, tam máš jen tamtu košili, co visí ve skříni."
Zůstala jsem jako zaražená. "Jakouže?"
"Postelovou," řekl Jason, který stál vedle. Hrál následníka trůnu Cedrica.
Ano, Jason. Byl krásný, měl modrozelené oči a delší, čokoládově hnědé vlasy. Byl dokonalý. A já mu mohla říkat všemi možnými slůvky jako "miláčku", "zlato" nebo "muži můj" a nebylo to zvláštní, protože to vlastně byla pravda. Samozřejmě jsem musela použít ironii, aby to nebral až tak vážně. Náramně jsem si to užívala.
"Nejsem hluchá," odsekla jsem.
"Hele, uklidni se, Lauro. Budeš jen tak ležet, ani se nebudeš muset svlékat. Nic nebude vidět a navíc to střihnem. Radši se koukni do scénáře." řekl Paul a rychle zmizel.
"Neboj, už jsem to dělal," usmál se Jason, ale když si všiml, jak se tvářím, dodal: "Myslím, jako že už jsem tyhle scény hrál. Teda nejen... Sakra! Víš co? Mizím."
Začala jsem se hrozně smát a on zrudnul. Chudák.

---

Ležela jsem v posteli a maskérka mi dodělávala make-up. Do místnosti si jako král přišel Jason, elegantně odložil župan a lehl si na postel vedle mě.
"V pohodě?" zeptal se a přetočil se na bok, aby na mě lépe viděl.
"Myslíš?" odsekla jsem nervózně.
Pak přišel Paul se scénářem v ruce. "Takže, vážení, dialog, zatáhnem závěs a půjdete na věc. Přesněji řečeno, Jasone, ty víš, co máš dělat -"
"Hekat," řekl Jason a začal se smát, "Neboj, vím."
"... a ty, holka, ty ani necekneš. Pak odtáhneme a budeš se tvářit lehce vyděšeně, ale oddychneš si a dál víš. Četla jsi papíry, že jo?"
Kývla jsem.
"Tenhle tvůj výraz je perfektní, ale počkej s tím až pak, jo?" Pak se otočil a promluvil s kameramanem. Hrozně u toho házel rukama a ukazoval co a jak. Opět přišla maskérka, která měla pokyny, co kde má upravit.
"Jasone, mohl byste si lehnout, tak, jak máte? Děkuji."
Lehl si na záda a po očku sledoval, jak slečna ze štábu upravuje peřinu a nebesa, aby byla scéna dokonalá.
"Hekat?" otočila jsem se na něj s povytaženým obočím.
"Slečno! Budu Vás muset znova učesat." Přiběhla s hřebenem a upravila mi vlasy. "A teď už vážně nehýbat."
"Jo, hekat," odpověděl mi a uchechtl se, "Přece nemyslíš, že bychom spolu normálně spali." Následoval výbuch smíchu a všichni se po něm otočili.
"Ne!" odsekla jsem, "Jen se ptám. Nikdy jsem netočila takovou scénu." Upřeně jsem sledovala strop postele, "Já vlastně netočila nic, dokud jsem se neocitla tady."
"Nemusíš nám to připomínat."
Nadechovala jsem se a chtěla ho odpálkovat jízlivou poznámkou, ale ozval se Paul.
"Můžem? Fajn."
Klapka. Kamera. Akce.
Sledovala jsem, jak herec v obleku duchovního odříkává cosi latinského a pak nám dva komparzisté - panoši/sluhové- zatáhli závěs. A Jason začal "hekat", jak to nazval. Dala jsem si ruku přes obličej a snažila se zadržet smích, ale nepovedlo se.
"STOP!" Paul nahléhl přes závěs a viděl, jak se dusím smíchy. "Co je?"
"Směje se mi," řekl Jason, jako kdyby nechápal, proč. A navíc to řekl takovým tím tónem, jako když mu někdo ubližuje.
"To je to tak vtipný?"
"Promiň, ale ty seš za závěsem a já tady vedle něj. Jo, je to vtipný."
"Nebuď drzá a vydrž to!" řekl podrážděně režisér a jeho hlava, která se celou dobu vznášela mezi závěsy, zmizela.
"Slyšelas? Nesměj se!" řekl Jason a vyplázl na mě jazyk jako malé dítě, když na písečku sebere lopatičku jinému.
"Budu se snažit, manžílku. Hezky hekej," odpověděla jsem s vážnou tváří, ale ne s vážným hlasem.
"Pche."
Druhý pokus. Klapka. Kamera. Akce.
Zavřela jsem oči a zacpala uši. Snažila jsem se před očima vidět něco jiného, ale byl to problém. Sržela jsem se a dokonce jsem počkala dokud se nepřestane otřásat postel.
Odhrnuly se závěsy. "Hodná holka," řekl Paul a mávnul na maskérku, aby nás šla upravit.
Klapka. Kamera. Jedem.
Odhrnuly se závěsy a onen duchovní, co předtím žvatlal latinsky, se na mě podíval. Podle scénáře jsem kývla, podívala se na "prince Cedrica" a lidé - nastrojený komparz - zatleskali. Tahle scéna se jela snad desetkrát, protože jsem se na Jasone nepodívala dostatečně "mile" a "že jsem si oddychla" zárověň. Takový pohled snad ani neexistuje, ale v Paulově mysli ano.

---

Večer jsem se vrátila na pokoj úplně vyčerpaná. Dneska nikam nejdu. Lehla jsem na postel, vzpomněla jsem si na postelovou scénu, tak jsem se znova usmála, a zavolala jsem našim. Dlouho jsem je neslyšela. Zvedli to, chvíli mi vytýkali, proč nevolám, ale všechno jsem vysvětlila a omluvila se.
"Hlavně, že jsi, zlatíčko, v pořádku a líbí se ti tam."
"Jo, mami, je to skvělý."
"To jsem ráda. Pozdravuje tě teta Martha."
"Jo, díky."
"Kdy tě uvidíme, holčičko?"
"Nevím, mami, přijet nemůžete a já nemám čas vás navštívit. Ale na premiéře určitě."
"Ani na Vánoce?"
"Já fakt nevím."
"Dobře. Tak se měj hezky."
"Jo, mami, pozdravuj tátu. Mám tě ráda."
Tút, tút, tút...

Neobyčejně obyčejný článek

8. ledna 2010 v 17:49 bloopers
Tak trochu nestíhám... Ráno vstanu, jdu do školy, předstírám, že jsem duchem přítomná, jdu ze školy, umírám na posteli s jediným přáním: Ať už je, do p*dele, ten víkend!
Pak, když se jakýmsi zázrakem dostanu sem, zjistím, že návštěvnosti ubylo, komentářů obylo, článků ubylo, mě ubylo... Je tu mrtvo...

Navíc mám dost divný sny. O NĚM.
Nejdřív jsem se ho zeptala, proč jsme se rozešli. Pak, jako když vypnete zvuk na televizi... Viděla jsem, jak mluví, ale neslyšela jsem nic. A rozbrečela jsem se. Dokonce i ze spaní.
V dalším snu jsem na něj čekala u fotbalového hřiště, až půjde z tréningu. Vyšel, políbil mě a oba jsme se zasekli. Pak se plácl do čela a řekl: "Jé, promiň, my spolu vlasně nechodíme!" Probudila jsem se a začala se smát...
A do třetice všeho "dobrého". Šla jsem s ním a přejelo ho auto na přechodu... Jela jsem s ním do nemocnice.
Proč se mi to sakra zdá? Teď je čekám, kdy mě ve snu začne honit kobliha. To s tím nemá nic společného... Jen jsem to kamarádce vyprávěla a tohle mi přišlo na jazyk. Docela se mi to líbí:D.

Škola je taky na prd. Sice jsem si vylepšila chemii, ale ve čtvrtek byl den blbec. Doma jsem si zapomněla sešit na ájinu z úkolem - za pět. Omluvenku pro učitele. Ten si naštěstí ničeho nevšiml, ale stejně. Myslím, že jsem podělala písemku z fyziky, kde mi jde o známku...

Něco ze mě udělalo pesimistku. A já bych ráda zjistila co to bylo, abych tomu nakopala zadek. Nenávidím zimu. Možná to zjistila a udělala ze mě pesimistu. O to víc ji nemám ráda. A o to víc mě bude nesnášet ona. a co... Mně je to fuk. Bude jako a ona bude mít po ptákách... hahá!

Jdu vyléčit kamarádce bolavé srdíčko. Snažila jsem se jim zachránit vztah. Zbytečně.

Majte sa!
Pauleen

I need more, I need more, what are you waiting for?

4. ledna 2010 v 20:30 bloopers
Na okamžik jsem se probudila k životu a dokopala k tomu, abych napsala tenhle článek... Celé prázdniny jsem chodila spát kolem desáté, jedenácté, někdy i později, ale stejně jsem ještě ve dvě nebo ve tři ráno byla vzhůru. Obvykle jsem kolem jedné popadla mámin mininotebook a psala Hvězdu nebo Návrat. Ráno jsem se probouzela o půl desáté naprosto nevyspalá.
A dneska ráno jsem málem zaspala (naštěstí mám duchapřítomnou maminku, která mě upozornila na to, že bych třeba mohla vstávat) a škola mě zabila. Téměř.

Sicě bych se měla učit na zítřejší písemku ze zemáku a němčiny, ale nějak mi je ukradené, co dostanu.

Tak a teď k něčemu zajímavějšímu...
Minulé pondělí jsem byla s mojé nelepší kamarádkou (, kterou jsem viděla po dvou měsících, co ležela doma, v nemocnici a zase doma), jejím klukem a "ještě někým" na bowling. To celé bylo překvapení, něco jako vánoční dárek. Pro mě... *přehnaně se rozplývá* Každopádně... Ten někdo byl M. (můj bývalý, chodil s můrou). Po hodince bowlingu, kdy se mi nějakým zvratem osudu podařilo být na druhém místě... mě - antitalentu!:D, jsme zůstali ještě chvíli na baru a pak se přesunuli k Němu domů. Cestou se koupilo vínko... Při jakémsi pokusu poskládat se na sebe, rozbil M. skleničku vína... Co rozbil?! - On jí přimo odhodil ze stolu:D
O půl osmé musela kamarádka s klukem na autobus, aby se dostala včas domů a já s Ním zůstala ještě sama... Leželi jsme na gauči vedle sebe a povídali si. V jednu chvíli to vypadalo, že mi chce dát pusu (i když možná si jen narovnával ruku, aby si ji nepřeležel), ale já uhnula. Proč? Protože jsem tele. Já nevím, možná si to jen namlouvám...
Ale bylo to fajn... Jenže najednou si uvědomil, že mu za pět minut jede autobus, a museli jsme rychle odejít.

Dneska, ironicky taky v pondělí, jsme byli ve velké skupině v kafírně. I On tam byl. Pak jsme odcházeli, šla jsem s ním, protože jsem měla stejnou cestu. Upřímě, mám pocit, že si před tím týdnem vážně jen přelehával, protože nebylo nic, co by aspoň trochu naznačovalo, že mi by chtěl dát aspoň malilinkatou pusu. Nic.
Minule to prostě bylo tím vínem a tím friscem, co měl na bowlingu a co jsem mu upíjela, aniž by o tom věděl... Alkohol strhává zábrany... Chjo...

A nyní se odebírám do své rakvičky a dlouho o mně neuslyšíte. Za čas se tu objevím s další slátaninou, která si troufá říkat článek, a budu vám ji vnucovat.
A pokud ne, tak napíšu Hvězdu. Dlouho se tu z ní nic neobjevilo, tak už je na čase...

taková nijaká
Pauleen