Zpověď

25. listopadu 2009 v 15:03 |  Jednotlivé povídky
(Tento příběh není podle skutečné události.)


Byla jarní noc. Spíš pozdní večer. Bylo tak okolo osmé hodiny.
Rozloučila jsem se se svým přítelem. Řekl, že ho štve, že mě nemůže doprovodit. "To je dobrý, dojdu sama. Je to přece kousek, tak do by se mi mohlo stát? Utíkej, nebo ti ujede autobus." Pak jsem ho políbila na tvář a odešli jsme každý na jinou stranu. Ohlédla jsem se po něm a pak už jsem zabořila do vedlejší uličky.
Kolmo na ní stálo v řadě za sebou asi pět nebo šest paneláků. Tak třináct pater, hádám. V jednom z nich byla rozsvícená chodba a uvnitř stála patra kluků. Podle obličejů a oblečení jim mohlo být tak 17 nebo 18 let. Kdo ví.
Když jsem kolem toho domu procházela, zrovna vycházeli ven. Smáli se.
Znovu jsem odbočila. Po chvíli celkem svižné chůze jsem zaslechla kroky. Nejen moje, ale i někoho dalšího. A ten někdo šel kousek za mnou. Bylo mi to nepříjemné, a tak jsem zabočila při nejbližší možnosti. Dostala jsem se zpět na hlavní ulici.
jenže ten někdo měl pravděpodobně stejnou cestu jako já.
Zrychlila jsem.
On nebo ona také.
Řekla bych, že to byl muž. Nevím proč. Možná podle chůze. Nevím. Prostě jsem měla takový pocit.
Šla jsem po hlavní. Skoro jsem běžela. Měla jsem strach. Kolem mě jezdila po silnici auta. Trochu mě to uklidňovalo, ale i tak jsem cítila jakousi bezmoc.
Pak jsem si všimla něčeho, co jsem považovala za záchranu.
Jako kruh pro topícího se člověka.
Teď budu asi složitě popisovat, ale snad to pochopíte.
No, takže... Hlavní ulice není přímo rovná. Lehce se stáčí doprava. Chodník je oproti ní jako podle pravítka, takže se postupně oddalují. No a vedle chodníku je mírný svah. nahoru. A tam je další silnice. Celý ten "kopeček" musíte obejít. Sice tam jsou schody jako zkratka, ale v zimě je na nich "závora", aby se na nich kdyžtak někdo nezranil. Ano, je jaro, ale nikdo ji ještě nesundal. Kousek od schodů jsou garáže (nebo co) s podél nich jsou v kopci dlaždice (- moje spása).
Snad jste pochopili.
Přeskočila jsem asi půlmetrovou zídku a vyběhla jsem po těch dlažebních kostkách. mám v tom cvik, protože tudy chodím dost často. Ne pro každého je to tak jednoduché a v to jsem doufala. Jakmile jsem se zbavila pronásledovatele, vyrazila jsem jako střela. Takhle rychle neběhám ani na tělocviku.
Proběhla jsem kolem rodinného domku, obchodu, přes dvojitý přechod (kde naštěstí nejelo auto... jinak by mě smetlo) a pak ještě přes hlavní silnici. Teprve potom jsem se ohlédla.
Běžel. Sakra! Byl to nějaký chlap. Nemohla jsem si ho dlouho prohlížet.
Rozeběhla jsem se po chodníku. Zabočila jsem k našemu paneláku. Na dveřích jsem vyťukala kód a dveře se otevřely. Klepaly se mi ruce, takže s klíčema bych se zdržovala.
Zavřela jsem dveře a vběhla za roh ke sklepům. Tam jsem se opřela o dveře a hlasitě jsem oddechovala. Píchalo mě v boku a cítila jsem škrábaní v krku. O tom, že mi srdce rychle bušilo ani nemluvím. Dala jsem si ruce přes pusu.
Pomalu jsem se uklidňovala. Stála jsem na místě a nebyla jsem schopná se hnout.
Odešla jsem do bytu asi tak po půl hodině.

(Tato zpráva byla do policejního archivu zařazena 9. března 2003)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama