18. Aféra s dýkou

25. listopadu 2009 v 14:22 |  Smutnooký
Allan se vrátil do tábora. Bylo ticho a všichni se po něm divně dívali. "No co? Myslel jsem, že by potřebovala pomoc." obhajoval své chování. Pak se ohnul, že přiloží do ohně. "Nech to. Stejně začíná pršet." řekl mu Malý John.
"Allane..?" začal Robin, "Kde máš dýku?"
"U pasu, kde asi?" odpověděl mu zbojník a tiše si pro sebe dodal něco jako 'To jsou otázky.'
"Proč se asi ptám? Tos jí pomoh'. Sakra, Allane! Vzala ti ji!" zanadával si Robin.

---

Déšť vypukl naplno a sem tam se zahřmělo či zablesklo.
Stála jsem pod oknem do šerifova pokoje. Byla jsem promoklá a zmrzlá až na kost. Vlasy jsem měla pospojované do mokrých pramínků a po obličeji, krku a rukou mi tekly malé proudy vody. V ruce jsem pevně svírala Allanovu dýku.
Sklepením jsem vlezla do hradu. Tak jako v den, kdy jsem střílela na šerifa - svého otce. Ale protože jsem strávila týden na hradě, nebloudila jsem jako tenkrát a věděla jsem přesně cestu.
"Hledáte něco, slečno?" zeptal se mě strážný, na kterého jsem, bohužel, narazila. Ovládl mě hněv; kopla jsem ho do rozkroku, a když se ohnul bolestí, dala jsem mu ránu kolenem do nosu. Svalil se na zem a zůstal ležet bez hnutí. Z nosu mu tekl malý čůrek krve.
Během pár minut jsem doběhla k šerifově ložnici. Otevřela jsem dveře a šla k jeho posteli. Dívala jsem se, jak ten hnusák v klidu spí. Kdyby tak věděl, že se už neprobudí.

---

"Co jsem udělal?" zeptal se nechápavě Allan. Much se snažil nedat najevo, že je taky mimo, zato Johnovi to všechno došlo a zaklel si.
"Ty idiote!" křičel Smutnooký na zbojníka, "Vzala ti dýku! Co myslíš, že s ní chce asi dělat, po tom, co nám tu teď řekla, he?!"
"Sakra." řekl si pro sebe zbojník - pochopil, co provedl.
Robin vztekle nakopl hromadu mokrého listí.
"Promiň, Robine. Co mám udělat, abych to napravil?" zeptal se ustaraně Allan.
"Ty... Ty už radši nedělej nic." odpověděl mu Robin, aniž by se na něj podíval a šel do lesa.
"Kam chceš jít? Prší. A asi bude bouřka." volal za ním John.
"Zkusím ji zastavit. Nesmí zabít šerifa."

---

Uchopila jsem dýku oběma rukama a zvedla jsem ji.
"Ne. Nejsi vražedkyně." zašeptal Robin. Přiběhl na poslední chvíli. Zezadu mě objal kolem paží a dal ruku přes pusu, abych leknutím nevykřikla. Chytil mě tak, že jsem nemohla vzdorovat. Navíc jsem byla úplně vysílená, a tak jsem povolila. Teprve pak mě pustil. Otočil si mě čelem k sobě a vzal mi dýku. Pak mě objal, hladil po zmoklých vlasech a uklidňoval.
"Promiň, Robine, já..." rozbrečela jsem se.
"Šššš... To bude dobrý." utíral mi slzy.
"Promiň mi to." opakovala jsem pořád dokola.
"Klid. Ššš. Jen klid. Pojď, půjdeme odsud."
Oblékl mi svoji mikinu a odešli jsme stejnou cestou, jakou jsem přišla. Dokonce i ten strážný tam ještě ležel v bezvědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama