17. Kdo je Emily?

25. listopadu 2009 v 14:18 |  Smutnooký
"To teda nevíš!" okřikla jsem ho a hluboko uvnitř mé, podle mě, silné osobnosti jsem ucítila silný záchvěv strachu 'Co když jo?'
"Vím. A bylo by fér, kdybys to jim..." pokynul hlavou k Muchovi, Johnovi a Allanovi, "... řekla ty sama." hádal se se mnou Robin. Jenže on byl celkem v klidu a já vzteky bez sebe.
"Fajn!" vykřikla jsem, až o krok ustoupil. Otočila jsem se na zbojníky, zhluboka jsem se nadechla, na chvíli zavřela oči a řekla jsem:
"Notthinghamský šerif je... můj otec."
Vytřeštili oči a než se vzpamatovali a než reagovali, otočila jsem se zpět na Robina. V očích jsem měla slzy. "Jsi spokojený?" Tentokrát jsem na něj vyloženě hystericky zařvala. Nadechoval se, ale než stihl něco říct ozval se Allan: "Jakto?"
Já i Robin jsme se po něm zaraženě otočili. Doteď z nich totiž nikdo nepromluvil. Jak jsem tam tak stála, nejprve mě napadlo: 'Jak se asi tak dělají děti?!', ale pak jsem se nad tou otázkou zamyslela a přemýšlela, co říct. A to mě trochu uklidnilo.
"Když váš šerif ještě nebyl šerif..." začala jsem a na slovo ŠERIF jsem kladla obzvlášť velký důraz, "... rád cestoval. Poznával svět. Ženy především. Jednou z nich byla i má matka. Když jsem se narodila, ON se o mě nezajímal. Vlastně o mně vůbec nevěděl, ale to nic.
Když mi bylo pět, maminka onemocněla souchotinami... tuberou. Prodala mě jednomu učiteli, aby měla na léky. Měl mě nejprve vychovávat a pak jsem mu měla pomáhat. Chodili k němu kluci z vesnice a on je učil zacházel se zbraněmi, bojovat. Potají jsem je sledovala a všechno odkoukala, proto umím s mečem, lukem a šípy, dýkou i beze zbraní... I když to poslední neumím od něj.
Po pár letech mi přišla zpráva, že peníze, které matka získala tím, že mě prodala, nepomohly a ona umřela. Dostala jsem jen truhličku s jejími věcmi. Šperky, poslední peníze a tak podobně. A taky dopis. V něm se se mnou loučila a napsala mi, že mým otcem je jakýsi James. Je prý ambiciózní a má velké cíle - stát se šerifem, vévodou nebo lordem, že jestli ho chci hledat, tak v okolí Notthinghamu.
Chtěla jsem odejít, jenže ten učitel mě držel jako otroka a nechtěl mě pustit. A tak jsem se jednou v noci prostě sebrala a utekla.
Chci šerifa zabít. Udělal z mé matky couru. Celá vesnice ji nenáviděla kvůli němu a lidé ji vyhnali. Ani její vlastní otec se jí nezastal. Ona si to nezasloužila. Jen kvůli Jamesovi. Nenávidím ho. Chci pomstít moji matku, chápete?"
Pořád jsem stála a po tvářích mi tekly slzy. Po mém příběhu o tom, kdo jsem a proč jsem tady všichni dlouho mlčeli a to ticho mě zabíjelo.
"Omluvte mě. Musím pryč. Chci pryč."
Odešla jsem.

---

"Em, počkej. Prosím." Běžel za mnou Allan. Zastavila jsem a počkala na něj. "To jsem netušil. Je mi to moc líto. Nedokážu si ani představit, jak asi mohlo být a jak ti je." objal mě kolem ramen. Já mu dala ruce kolem pasu.
Na opasku jsem nahmatala malou pochvičku s dýkou. Tu jsem opatrně vyndala a zbojníka odstrčila jsem od sebe zbojníka: "Allane, já chci být sama. Tohle, ten tvůj soucit, mi stejně nepomůže. Promiň." odešla jsem a schovávala před ním ukradenou dýku.
A jako by mé slzy nestačily, do toho všeho začalo ještě pršet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama