15. Poprava

25. listopadu 2009 v 14:10 |  Smutnooký
Probudilo mě klepání na dveře. 'To už je ráno?' zeptala jsem se v duchu sama sebe. Urovnala jsem si šaty - spala jsem v nich, takže byly trochu zmačkané. Klepání se ozvalo znova. "Momentíček." křikla jsem a chvíli na to jsem běžela otevřít. Ve dveřích stál Gisborne.
"Dobré ráno, lady. Vyspala jste se u nás dobře?"
"Dobré ráno, Guyi. Jistě. Vyspala jsem se do růžova." hodila jsem po něm laškovný pohled.
"Dnes odpoledne je poprava dvou zlodějíčků. Jste zvána. Byl bych moc rád, kdybyste přišla."
Byla jsem vzteky bez sebe - poprava! Přemohla jsem se: "Bude mi potěšením." Za zády jsem ale měla křečovitě sevřenou ruku v pěst.
Šerifův poskok se na mě usmál a chtěl odejít.
"Guyi?"
"Ano?" zastavil se.
"Víte, poprava je slavnostní událost a já mám jen tyto obyčejné šaty. Nemohl byste mi, prosím, půjčit peníze na jiné?" Napadlo mě, že bych si koupila levnější šaty a zbytek peněz schovala. Zbojníci by je pak dali chudým.
"Dobrá, něco donesu." řekl a odešel. I když asi nebyl moc nadšený.

---


Koupila jsem si jednoduché červené šaty s výstřihem, šněrováním až na prsa a krátkými rukávy. K tomu prstýnek s malým červeným kamenem. Zůstalo mi ještě deset stříbrňáků a ty jsem si schovala do bot. Gisborne na mě čekal před branami na nádvoří hradu. Zeptala jsem se, jestli ta poprava, co bude, je jediná.
"Ano. Šerifovi došli vězni." zavtipkoval. Mně to moc vtipné nepřišlo, ale ze slušnosti jsem se zasmála.

---

Seděla jsem po šerifově pravici a Gisborne po jeho levici. Dívala jsem se před sebe. Neměla jsem chuť vést zdvořilou konverzaci se šerifem, anebo se dívat na smrt dvou lidí; i když to byli zlodějové. Zdálo se mi, že jsem mezi lidmi na nádvoří zahlédla známou tvář...možná.
Poprava ne a ne začít. Chyběl kat. Šerif začínal být nervózní a zavolal si k sobě jednoho strážného. Něco mu pošeptal a muž odešel. Zanedlouho se vrátil a řekl něco potichu šerifovi a Gisbornovi. Nerozuměla jsem mu.
"Cože?! Jak to myslíš, že není k nalezení?!" rozkřikl se na něj šerif, "Jediný kat a on si prostě zmizí?! Odveďte ty dva zpátky do vězení. Prodloužíme jim tu pobyt. A koukejte ho najít! Nebo poprava bude. Vaše! A pověsím si vás sám!"
Pak se mi omluvil za své nevhodné chování a za zrušenou "zábavu" - popravu. "Vynahradím vám to." dodal. Z jeho úlisného chování mi až přeběhl mráz po zádech. Nejvíc mě ale znechutilo to, že mi políbil ruku. Snažila jsem se nedat nic najevo.
Všichni se rozešli domů, strážní hlídat vchody, šerif, s Gisbornem v patách, odkráčel bůh ví kam a já se rozeběhla do svého pokoje. Tam jsem si umyla ruce a celá se opláchla. Chtěla jsem se zebe smýt ten pocit, tu vzpomínku, kdy se jeho rty dotkly hřbetu mé ruky. Brrr.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama