12. Znamení

14. listopadu 2009 v 20:09 |  Návrat krále
Po dlouhé době se tu objevil Návrat krále. A protože to je po hodně dlouhé době, tak to trochu zrekapituluji:
Emily se ze strachu před Georgesem schovala v klášteře, což Robina pochopitelně vzalo. Allan se jí snažil přemluvit, aby se vrátila, ale nepodařilo se mu to...
Emily přiběhla do svého pokoje a z okna naproti dveřím pozorovala déšť. Uvědomila si, že do něj vyhnala Allana, ale nemohla se pro něj vrátit a pustit ho dovnitř. Začal by ji zase přemlouvat. A ona nemohla zpátky. Protože se bála. Myslela si, že strachu z Georgese se zbavila nadobro, ale když se tu objevil, zjistila, že to tak není.
Do rána neusnula a to, že už je jitro, si uvědomila, když jí na dveře zaťukala jedna ze zdejších jeptišek. Otevřela jí.

"Dobré ráno, jmenuji se Tereza. Ty jsi Emily, že?"
"Ano, to jsem. Také přeji dobrá ráno." odpověděla.
"Dobrá." usmála se Tereza a pokračovala, "Dnes mám být celý den s tebou. Ukázat ti, místa v kostele a co tě tu čeká. A také tě připravit na večer. Tak pojď."
Emily jeptišku následovala a ta jí ukázala celý kostelík. Předchozí den z něj dívka viděla jen svůj pokoj, tu hlavní místnost s oltářem, o které nevěděla, jak se jí správně říká, a cestu mezi tím. Teď viděla i malou kuchyňku, provizorní nemocnici s pár lůžky a další z mnoha malý pokojíků, které tu byly.
"Umíš se starat o raněné a nemocné?" zeptala se Tereza v ošetřovně.
"Myslím, že bych to zvládla." odpověděla Emily.
"To je dobře. Čas od času k nám chodí a my se o ně chceme postarat. Je to jedna z našich povinností od Boha. Snažíme se jim poskytnout tu nejlepší péči, co tento malý kostel dovolí." vysvětlovala dál jeptiška.
Nakonec ji zavedla do malé místnosti. Dveře za ní byly za oltářem a na první pohled si jich žádný návštěvník nevšiml, neboť byly skryté sochou Krista na kříži. Vešly dovnitř a Tereza začala vysvětlovat, že na tom místě večer se stane z Emily jeptiška. Splní slib Bohu.
"Jsi nervózní?"
"Ne, myslím, že ne." odpověděla Emily, ale jistá si nebyla.
Tereza se usmála: "To bude dobré. Pojď, půjdeme za ostatními. Určitě máš hlad. Snídaně by už měly bát hotová."
Emily měla trochu nešťastný den. Hned při jídle na sebe zvrhla plný hrnek mléka a polila se. A když odcházela z kuchyňky, zakopla a spadla. "Sakra!"
Kostel utichl a ona si uvědomila, co řekla. Hned se na všechny podívala a omluvila se.
"To je den." zanadávala si.

---

Allan chtěl zůstat u kostela do rána, aby mohl Emily znovu přemlouvat, ale kvůli dešti se vrátil. Robin na tom byl pořád stejně. Nikdo nevěděl, co má dělat.
"Kde je zbytek?" zeptal se Muche, kterého viděl u ohniště.
"Robin je tam, kde obvykle, Kate šla do města pro nějaké jídlo a John je na pravidelných obchůzkách. Kdes byl ty?"
"Potřeboval jsem na vzduch." vymyslel si Allan nějakou výmluvu.
"Cože? Žijeme v lese." podíval se na něj nechápavě Much.
Allan ztuhnul, a pak se začal smát: "No vidíš to."
"Seš divnej." přidal se k němu Much.
Jejich smích vyhnal z postele i Robina. Po dlouhé době z ní vylez a šel se podívat ven. Zbojníci si všimli, že má na krku dvě známky a pochopili. Ta druhá je Emiliina.
"Dáš si něco, pane?" zeptal se Much.
"Ne."
"Robine?" řekl Allan.
"Buďte zticha. Prosím. Nic víc nechci." nevnímal ho Hood a znovu odešel.
"To je hrozný. Co budeme dělat?" zděsil se Much.
"Já nevím. Čekat?" navrhnul druhý zbojník.
"Na co? Až zahřmí? Pěkně děkuju."

---

Emily stála v přípravné místnosti a čekala na Terezu. V dálce slyšela zvony, které odbíjely šestou hodinu večerní. Čas zavřít trhy, jít domů. Sklesle sklonila hlavu. Otevřely se dveře a dovnitř vešla jeptiška.
"Tady ti nesu nové oblečení. Jsi připravená?"
"Ani ne." přiznala Em.
Tereza si ji změřila pohledem a zeptala se: "Proč jsi tady? Před čím utíkáš?"
"Co?"
"Ty utíkáš, ale nevím před čím. A myslím, že tu ani nemáš být. Rozlité mléko, pádu na rovné zemi. O té převržené svíci dnes odpoledne ani nemluvím. To jsou znamení."
"Jaká?" zděsila se.
"Bůh ti říká, že sem nepatříš. Máš být někde jinde. Před čím jsi sem utekla?" zeptala se jí znovu Tereza.
"Já nevím."
"Neutíkáš před strachem? Protože jestli ano, tady se před ním neschováš. Nikde. Musíš s ním bojovat. Jinak tě bude pronásledovat."
Emily se kousla do rtu a přemýšlela. Nakonec se otočila a rychlostí blesku běžela ke dveřím. Tam se otočila a vrátila se. "Děkuji ti, Pán Bůh ti to oplať." řekla Tereze a vyběhla ven z místnosti. Proběhla uličkou mezi lavicemi a zamířila k hlavní dveřím. A co abatyše? Mávla nad tím rukou. Stejně už se tu nejspíš neukáže. Otevřela vrata, ale nakonec se ještě vrátila.
Zaklepala na dveře a jen, co se otevřely, spustila: "Bůh mi dal znamení. Moc se omlouvám, že odejdu, ale prý mám jiné poslání."
Abatyše se zasmála: "Tak na co čekáš?"
Emily se otočila a tentokrát už nadobro běžela pryč. Ještě za sebou slyšela, jak se s ní jeptišky loučí.

---

V táboře nikdo nebyl. Kate byla stále ve městě, John na obchůzkách a Allan s Muchem šli za Kate, protože už byla v Nottinghmu moc dlouho. Dokonce i Robin někam zmizel.
"Kde všichni jsou?" zeptala se sama sebe Emily.
"To nevím." ozvalo se za ní.
Otočila se za hlasem. "Johne. Ráda tě vidím."
"Kde jsi byla? Víš, co jsi provedla?" řekl místo milého úsmevu.
"Promiň. Já se o vás bála a myslela jsem, že když s vámi nebudu, budete ve větším bezpečí."
"Ale houby. To je blbost." odplivl si a jeho naštvaný výraz se změnil v úsmev, "Pojď sem, taky tě rád vidím."
Objali se.
"Musím najít Robina. Omluvit se mu. Nevíš, kde je?" zeptala se, když ji pustil.
"Ne. Celou dobu byl v posteli. I když je jedno místo…" zamyslel se a Emily to došlo.
"Díky." políbila ho na tvář a odběhla.

---

Bylo to přesně tak, jak si myslela. Už z dálky ho viděla. Seděl opřený o mohutný dub a s něčím si pohrával. Emily si uvědomila, že je to její zbojnická známka. "Co jsem to provedla?!" Šla blíž. Najednou se zastavila, protože se zvedal k odchodu.
"Robine…"
Ohlédl se, ale pokračoval v cestě. Myslel, že je to jen přízrak, halucinace, vzpomínka.
"Robine!"
Zastavil se a otočil se čelem k ní. Rozesmála se a běžela k němu. V očích se jí objevily slzy štestí. Zbojník padl do kolen, a když k němu Emily přiběhla, klekla si k němu.
"Odpusť. Promiň mi to, nevím, co mě to popadlo." objala ho a políbila, "Promiň. Já se o tebe bála."
"Bála?" řekl konečně a usmál se, "Bože můj, ty ses o mě bála! Heh. Vždyť víš, že se o sebe dokážu postarat. Ty seš tak pitomá." řekl se smíchem.
"Prosím, promiň. Odpustíš mi to?"
"Blázníš? Odpuštěno, hned jak jsi sem přišla, lásko moje." pohladil ji po vlasech.
"Tak proč mě nepolíbíš?"
"Cože?"
Místo odpovědi ho políbila a prsty mu ponořila do kaštanově hnědých vlasů.
"Ale slib mi, že už to nikdy neuděláš. Nikdy."
"Slibuju."
Slib stvrdili dlouhým polibkem, a pak už se ruku v ruce vydali k táboru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sami | E-mail | Web | 14. listopadu 2009 v 22:41 | Reagovat

Bůh žehnej znamením :-D Každopádně jiné poslaní opravdu má - vzít si Robina, mít s ním kupů děti a žít s ním šťastně až do smrti ;-)

2 Lenny | Web | 15. listopadu 2009 v 21:53 | Reagovat

Ááá díkybohu! Už jsem se bála, že v tom klášteře zůstane :-D

3 Míla | 19. listopadu 2009 v 17:27 | Reagovat

Dobrý, myslela jsem si, že v tom klášteře nezůstnane - a ten konec dílu, paráda  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama