12. Plán

25. listopadu 2009 v 9:35 |  Smutnooký
Ráno jsem se probudila u ohniště sama. Všichni až na Robina byli v táboře.
"Nevíš, kam šel?" zeptal se mě Much, když si všiml, že jsem přišla mezi ně. "Ne. Chtěla jsem se zeptat na totéž." odpověděla jsem.
Allan byl nezvykle podrážděný a hned se na Muche obořil: "Proč by to jako měla vědět?!" Málem se do sebe pustili, ale John je zarazil tím, že se mezi ně postavil. Rozkřikl se na oba dva, proč si tak brzo po ránu vyjíždí po krku. Much se omluvil a dodal: "Vždyť já si přece nezačal." Allan byl celý nasupený a díval se na mě vražedným pohledem.
"Radši mizím, když to tu vidím." řekla jsem a šla se projít po lese. Přemítala jsem si rozhovor se Smutnookým. Teď už jsem chápala, proč o Marian nikdo ze zbojníků nechtěl mluvit. Její smrt pro ně byla rána a veliká ztráta.

Kolem poledne se začal ozývat můj žaludek, a tak jsem šla zpátky do tábora na oběd. Allan už se celkem uklidnil, ale pořád jsem v jeho očích viděla vztek a ... žárlivost?! Žárlí na Robina? Směšné!
Robin v táboře ještě nebyl, takže jsme poobědvali bez něj. Vrátil se až pozdě odpoledne a vzhledem k tomu, co se stalo předchozí noc, měl kupodivu dobrou náladu. Dojedl zbytek od oběda a svolal "poradu".
"Vážení, mám plán."
Jeden přes druhého se začali překřikovat "A jaký?", "Vážně?" nebo "O co jde?". Nechápala jsem je. Myslela jsem, že tuhle větu slyší často.
"Teda jen půlku plánu." opravil se a otočil se ke mně: "Potřebuju tvoji pomoc."
Než jsem stihla cokoliv namítnout nebo vůbec něco říct, pokračoval: "Slib mi, že neuděláš nějakou blbost. Třeba že zabiješ šerifa." Tu druhou větu dodal, když viděl můj nechápavý výraz v obličeji. "Potřebuju, aby ses dostala do hradu..."
'Ale ne. Ne, prosím, ne. Jen ne hrad.' vyděsila jsem se, ale snažila jsem se to nedát najevo.
"... Dám ti seznam věcí, které mi nenápadně zjistíš. Budeš host. Lady. Jméno vymyslíme. Budeš se vtírat - ehm, v mezích. Můžeš i flirtovat. Dělej, co uznáš za vhodné. Ale nesmíš zabít šerifa!" Mluvil tak rychle, abych mu do toho nemohla skočit a odmlouvat. A to mi vadilo.
"Souhlasíš? Potřebujeme tě. Prosím." zeptal se mě nakonec.
"Co mi zbývá..." řekla jsem smířeně. A měla jsem pravdu - vážně mi nic jiného nezbývalo.
"Gisborne i šerif nás všechny už znají, tebe ne."
Předstírala jsem úsměv: "Kdy tam půjdu?"
"Třeba zítra. Napíše ti ten seznam." a odběhl.
'Zítra? A co psychická příprava, nebo tak něco?' přepadal mě jakýsi pocit zoufalosti a bezmoci.
"Páni. Akce závislá na tobě. Zlom vaz." poplácal mě po zádech Malý John. "Gratuluju." usmál se Much. Ale Allan mi nevěnoval ani úsměv, ani pohled. Že by vážně žárlil?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama