11. Kdo je Marian?

25. listopadu 2009 v 9:29 |  Smutnooký
Do tábora jsem se vracela pozdě v noci. Doufala jsem, že už všichni budou spát. Marně. Oheň ještě hořel a já z dálky viděla Robina, jak zkroušeně sedí u ohniště a prázdnýma očima se dívá do plamenů.
Chvíli jsem ho pozorovala. Na co myslí? Co se mu asi honí hlavou? Litovala jsem ho. Muselo se mu stát něco hrozného. A tu bitku s bůhvíkým nemyslím.
"Sss." sykla jsem bolestí, protože mě chytla křeč do nohy. Jak jsem přešlapovala, abych se jí zbavila, dupla jsem neopatrně na nějakou větvičku a ta mi praskla pod nohama.
"To jsi ty, Emily?" zvedl Robin hlavu a podíval se mým směrem.
"Jo. Jak jsi to poznal?"
"Chybíš tu." řekl jakoby nic.
'Fakt chytrý. Samozřejmě, když nás je pět a z toho tři spí a jeden čučí do ohně.' prolétlo mi hlavou. "Vážně? A komu?" zeptala jsem se ho, zatímco jsem šla k ohni.
"O nikom jsem nemluvil." řekl tajemně a pak dodal: "I když Allan se na tebe ptal."
"Hm. Dobře." Tím jsem mu naznačila, že už o tom nechci mluvit.
Oba jsme mlčky seděli u ohně. Neměla jsem ani ponětí jak dlouho, ani kolik je vlastně hodin. To ticho mě ze začátku nevadilo, dokonce mě svým způsobem uklidňovalo, ale čím bylo delší, tím víc mi vadilo. Začínala jsem být nesvá a nervózní. měla jsem chuť ho nějak přerušit, něco říct, ale nic mě nenapadalo. Teda... nic duchaplného nebo aspoň trochu normálního. Začínala jsem uvažovat dokonce i o tom, že prostě řeknu blbost, jen abych ukončila to čím dál víc nesnesitelnější ticho. A pak mě něco napadlo.
"Robine, můžu se na něco zeptat?"
Kývl.
"Kdo je to Marian?"
Vzhlédl ke mně vyděšenýma očima, a tak jsem rychle dodala: "Jestli o tom nechceš mluvit, stačí říct."
Dal si hlavu na kolena a s očima upřenýma do ohně mi odpověděl: "Moje žena."
Vyvalila jsem oči a přestala jsem na chvíli dýchat. On má ženu?! Jen je divné, že jsem je spolu neviděla. Možná šel za ní, když jsme spolu byli jednou ve městě. Ale proč mi to neřekl? V hlavě se mi rojilo spoustu otázek, ale mlčela jsem. Po chvíli mi stejně řekl něco, co mi odpovědělo na všechny.
"Je mrtvá."
"To je mi líto."řekla jsem po chvíli ticha, "Co se stalo?"
"Byli jsme ve Svaté Zemi zachránit krále. Ji se to podařilo, ale zabil ji."
Seděla jsem vedle něj a viděla jsem, jak zavřel oči. Chtěla jsem mu položit ruku na záda a uklidnit ho, ale neudělala jsem to.
"Král?"
"Ne. Gisborne. Ten hnusnej ..." nedokončil větu, ale já pochopila, co chce říct. Já věděla, proč ho nemám ráda, proč je mi tak nesympatický.
"Chtěl ji, jenže ona nemilovala jeho, ale mě... A já ji. A to neuneslo jeho ego. A tak ji prostě zabil. Naštval se a probodl ji mečem. A já přiběhl pozdě. Kdybych byl o chvíli rychlejší, mohla by být živá a on mrtvý."
Viděla jsem, jak mu po tváři ztekla slza. Konejšivě jsem mu dala ruku na rameno: "Mrzí mě to. Byli jste spolu dlouho?" "Pár měsíců, týdnů... Měli jsme na sebe málo času. A manželi jsme se stali, když mi umírala v náručí."
Tohle bylo dost i na mě. Otočila jsem na něj hlavu. Už už jsem chtěla něco říct, ale usoudila jsem, že lepší bude mlčet.
"Byl to Gisborne, s kým jsem se popral. Potřeboval jsem to."
Neříkala jsem nic, nevěděla jsem co. Ta poslední věta byla tečka a nastalo znovu ticho. Tentokrát mi nevadilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rimsyhosmich | Web | 25. listopadu 2009 v 9:34 | Reagovat

Nudíš se?? Na mém blogu najdeš vtipy, srandovní obrázky i videa!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama