Listopad 2009

Tak Páje konečně došlo, že budou Vánoce...:D

30. listopadu 2009 v 19:37 bloopers
Ne, vážně... Ono kdyby se včera večer nezapálila svíčka na adventním věnci, tak o tom ještě chvíli nevím. Byla to taková probouzecí facka. Došlo mi to.
Jenže taky mi došlo, že do Vánoc zbývají asi 4 týdny a já nemám koupený ani jeden dárek. Fajn, přeháním. Jeden mám. Ale kolik mi jich chybí?! :-O
Mimochodem, jak má někomu dojít, že se blíží Vánoce, když není sníh? He? No, to už nikdo neřekne.

Dneska jsem po nemoci přišla do školy a hned první hodinu písemka. To asi kvůli mně na přívítanou:D. Já o ní věděla, takže jsem se naučila a psala jsem. 20 stránek o 16. století. Pohodička:D. Nejúžasnější byla Anglie a docela i Nizozemí. Pak se mi podařilo něco napsat i k Francii, ale to Rusko...! Samoděržaví. On je to ruský absolutismus. Dokonce se to nabízí - drží a sám... Ne, Pája musí napsat regentskou vládu! A dvakrát! Prostě tele...

Ještě musím opsat soustu sešitů, dopsat tak 10 písemek a několik esejí či čeho. Človek si prostě nemůže dovolit být chvíli mimo provoz. Pak se buď přetrhne on sám, nebo ho jiní ukamenují. Zrovna teď píšu něco z němčiny. Sama přesně nevím, co tam má být. Prý všechno o bydlení. Ale kolik toho je?!

Pac a pusu, pac a pusu
*áá, to zas někdo koukal na televizi:D*

Vaše Pauleen

PS: A mějte se fanfárově:)!

13. Ježek v kleci

26. listopadu 2009 v 16:16 Návrat krále
Je úžasné, co ta nemoc dělá:D. Napsala jsem dlouhou povídku Návratu a po nocích sepisuju na mámině noťasovi Hvězdu. Tam už mám tři kapitoly. Ale už chci být zdravá, protože mě děsí, co musím dopisovat ve škole...:(.
Po návratu Emily mezi zbojníky bylo už všechno jako dřív. Kate jí sice vynadala, co si to dovoluje takhle utíkat, a Allan předstíral, že s ní nemluví, ale pak už bylo vše ve starých kolejích. Obchůzky byly na denním pořádku, protože zásob bylo dost a nebylo zatím nutné krást na hradě. Navíc, pro bezpečí dívek, se zbojníci rozhodli, že si s návštěvami u prince Johna dají radši pauzu.
Emily se snažila všemožně odpracovat to, že byla pryč. Seděla pořád v táboře a pomáhala se vším možným. Povídala si se zbojníky, vařila, hlídala oheň a dělala další věci, o kterých si myslela, že by mohly být užitečné.

---

Anastacia - avatars 01

25. listopadu 2009 v 16:30 Ostatní










Takové obyč. Prostě mi to nejde...

Prozatím to stačí...

25. listopadu 2009 v 16:21 Co se děje...
Tak je tu celý Smutnooký a k tomu dvě krátké povídky. Já bych řekla, že pro dnešek je tu nových (spíš asi v uvozovkách) článků až až. A protože jsem měla dlouhou chvíli, stáhla jsem si pár fotek Anastacii, se kterými jsem si pak trochu hrála. Za chvíli je sem hodím, ať se taky podíváte.

:)
Pauleen

Zpověď

25. listopadu 2009 v 15:03 Jednotlivé povídky
(Tento příběh není podle skutečné události.)


Byla jarní noc. Spíš pozdní večer. Bylo tak okolo osmé hodiny.
Rozloučila jsem se se svým přítelem. Řekl, že ho štve, že mě nemůže doprovodit. "To je dobrý, dojdu sama. Je to přece kousek, tak do by se mi mohlo stát? Utíkej, nebo ti ujede autobus." Pak jsem ho políbila na tvář a odešli jsme každý na jinou stranu. Ohlédla jsem se po něm a pak už jsem zabořila do vedlejší uličky.
Kolmo na ní stálo v řadě za sebou asi pět nebo šest paneláků. Tak třináct pater, hádám. V jednom z nich byla rozsvícená chodba a uvnitř stála patra kluků. Podle obličejů a oblečení jim mohlo být tak 17 nebo 18 let. Kdo ví.
Když jsem kolem toho domu procházela, zrovna vycházeli ven. Smáli se.
Znovu jsem odbočila. Po chvíli celkem svižné chůze jsem zaslechla kroky. Nejen moje, ale i někoho dalšího. A ten někdo šel kousek za mnou. Bylo mi to nepříjemné, a tak jsem zabočila při nejbližší možnosti. Dostala jsem se zpět na hlavní ulici.
jenže ten někdo měl pravděpodobně stejnou cestu jako já.
Zrychlila jsem.
On nebo ona také.
Řekla bych, že to byl muž. Nevím proč. Možná podle chůze. Nevím. Prostě jsem měla takový pocit.
Šla jsem po hlavní. Skoro jsem běžela. Měla jsem strach. Kolem mě jezdila po silnici auta. Trochu mě to uklidňovalo, ale i tak jsem cítila jakousi bezmoc.
Pak jsem si všimla něčeho, co jsem považovala za záchranu.
Jako kruh pro topícího se člověka.
Teď budu asi složitě popisovat, ale snad to pochopíte.
No, takže... Hlavní ulice není přímo rovná. Lehce se stáčí doprava. Chodník je oproti ní jako podle pravítka, takže se postupně oddalují. No a vedle chodníku je mírný svah. nahoru. A tam je další silnice. Celý ten "kopeček" musíte obejít. Sice tam jsou schody jako zkratka, ale v zimě je na nich "závora", aby se na nich kdyžtak někdo nezranil. Ano, je jaro, ale nikdo ji ještě nesundal. Kousek od schodů jsou garáže (nebo co) s podél nich jsou v kopci dlaždice (- moje spása).
Snad jste pochopili.
Přeskočila jsem asi půlmetrovou zídku a vyběhla jsem po těch dlažebních kostkách. mám v tom cvik, protože tudy chodím dost často. Ne pro každého je to tak jednoduché a v to jsem doufala. Jakmile jsem se zbavila pronásledovatele, vyrazila jsem jako střela. Takhle rychle neběhám ani na tělocviku.
Proběhla jsem kolem rodinného domku, obchodu, přes dvojitý přechod (kde naštěstí nejelo auto... jinak by mě smetlo) a pak ještě přes hlavní silnici. Teprve potom jsem se ohlédla.
Běžel. Sakra! Byl to nějaký chlap. Nemohla jsem si ho dlouho prohlížet.
Rozeběhla jsem se po chodníku. Zabočila jsem k našemu paneláku. Na dveřích jsem vyťukala kód a dveře se otevřely. Klepaly se mi ruce, takže s klíčema bych se zdržovala.
Zavřela jsem dveře a vběhla za roh ke sklepům. Tam jsem se opřela o dveře a hlasitě jsem oddechovala. Píchalo mě v boku a cítila jsem škrábaní v krku. O tom, že mi srdce rychle bušilo ani nemluvím. Dala jsem si ruce přes pusu.
Pomalu jsem se uklidňovala. Stála jsem na místě a nebyla jsem schopná se hnout.
Odešla jsem do bytu asi tak po půl hodině.

(Tato zpráva byla do policejního archivu zařazena 9. března 2003)

22. A nakonec...

25. listopadu 2009 v 14:48 Smutnooký
Bylo to už pár dní, co jsem se uzdravila. Zápal plic to nebyl. Naštěstí. S Robinem jsme se procházeli po lese a povídali si. Šerifa jsem už neřešila. Nemělo to cenu. A po tom, co mi řekl Robin, jsem stejně nemohla nic dělat.
Když jsem začala mluvit o Allanovi... No dobře... Asi dvakrát jsem o něm začala mluvit. Ale vždycky se na mě Smutnooký podezíravě podíval.
"Robine, vím, že jsem se mi líbila a myslím, že mě měl rád. Dokonce jsem trochu vnímala, když jste se u mě hádali. Myslím tím to, když jsem byla nemocná. Vím, že to bylo kvůli mě." řekla jsem mu jednou, když jsme seděli na "mém" dubu.
"Proto Allan odešel. Nechtěl tu být, když ty a já... " Chytil mě za ruku a políbil ji. Odmlčel se a zadíval se směrem před sebe, ale já pochopila.
"Mrzí mě, že jste se pohádali kvůli mně." řekl jsem a myslela jsem to vážně. To, že Allan mezi námi chyběl bylo vidět. Bylo nás málo. Robin si to nechtěl přiznat, ale řekla bych, že mu to bylo líto. Hádka i zbojníkův náhlý odchod.

---

Večer jsem chystala nádobí pro Muche, který venku opékal dva holuby. Vedle poliček visel Allanův přívěšek. Značka nás, zbojníků od Robina Hooda. Chvíli jsem se na ni dívala, a pak mě něco napadlo. Vzala jsem ho a chovala si ho do kapsy.

---

Podala jsem každému misku.
"My jsme ale čtyři." řekl mi John.
"Já vím."
"Tak proč máš jen tři misky?"
"Dneska jíst nebudu. Kdyžtak později."
"Kam chceš jít?" zeptal se Robin.
"Ehm... Chci se projít."
Much se na mě divně podíval: "Neprocházeli jste se snad vy dva..." ukázal na mě a Robina malou kudličkou, "...celý den? A včera? A před tím taky?"
"Ale no jo, prosím tě." mávla jsem na tím rukou a odešla. Poslední, co jsem viděla, byl, že se po sobě zbojníci navzájem podívali a pokrčili rameny.
"Ženský." zamumlal Malý John.

---

Proběhla jsem všechna naše stanoviště a mně známá místa, ale Allan nikde. Zašla jsem i do Locksley a nějaké menší vedlejší vesničky a ani tam jsem neuspěla. Nikdo světlovlasého zbojníka neviděl. Chtě nechtě, musela jsem se smířit s tím, že ho nenajdu a že se do tábora nevrátí.
Vydala jsem se po lesní pěšině zpátky.
"Emily? Jsi to ty?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se.
"Allane!" Radostí jsem k němu přiběhla a vrhla se mu kolem krku.
"Jsi zdravá!" usmál se na mě.
"Jo. Jo, jsem." Pak jsem nasadila naštvaný výraz: "Co tady děláš?"
"Chtěl jsem se zeptat na totéž."
"To je možný, ale já se ptala dřív, tak povídej!"
"S Robinem jsme se pohádali.."
"Vím."
"Neměl jsem kam jít, tak jsem se procházel po lese. Zašel jsem do Nettelstonu a tak."
"Fajn. Myslím, že ses procházel až až. Je čas se vrátit zpátky do tábora." řekl jsem rádně a s vážnou tváří. Než stihl cokoliv říct, pokračovala jsem. Tentokrát mile a trochu zoufale: "To, co se stalo mezi tebou a Robinem už je pryč a je vidět, že ho to mrzí. Je ale tvrdohlavý a neřekne ti to sám od sebe. No tak, chybíš nám tam. Prosím, vrať se." Pak jsem zašátrala v kapse a vytáhla známku.
Nevěřícně ji vzal do ruky: "Já si ji strhnul a hodil bůh ví kam. Vy jste ji našli?!" Dal si ji na krk.
"Em?"
"Copak?"
"Ty a Robin... No... Jste spolu?" ptal se opatrně.
Mlčky jsem kývla a všimla jsem si, že posmutněl. "Allane, no ták. Víš, mě se Robin líbil už když jsem ho poprvé viděla. Ty seš vážně hodný a milý, ale... Nevím, jak to říct..."
"Chápu. Mohli bychom na to, prosím zapomenout. Být přátelé, chápeš?"
Usmála jsem se a ruce mu obmotala kolem nadloktí. "Tak jdeme."

---

Když jsme došli do tábora., všichni najednou zmlkli a zírali, jako by jim ulétly včely. Allan se zastavil a bál se jít dál.
"Ale no tak." šeptla jsem a popostrčila ho.
Nesměle si sedl a nic neříkal. Ostatní ho ale rádi viděli. I Hood. Já se posadila vedle Robina a společně jsme večeřeli, protože na mě čekali.
"Jak jsi...?" zašeptal mi Smutnooký do ucha.
"Jsem šikovná." mrkla jsem na něj a usmála se.
"Všechno jak tak, jak má být." řekl radostně Much a zakousl se do své porce masa. V tu chvíli jsem si vzpomněla na matku, potom na šerifa a pro sebe jsem sklesle, potichu dodala: "Skoro."

21. Všechno při starém?

25. listopadu 2009 v 14:37 Smutnooký
Robin se vrátil zpátky k Emily. Klekl si před postelí a opřel se o ni lokty. Vzal Emiliinu ruku do svých dlaní a pevně ji stiskl.
"Em, prosím, uzdrav se. Přišel jsem už o Marian, nechci přijít i o tebe." Pak se dlouze odmlčel, jako by nad něčím přemýšlel. Po chvíli ticha pokračoval: "Allan měl pravdu... Já... Miluju tě." Pohladil dívku po vlasech a potom už jen tiše čekal.

---

"Robine?" zašeptala jsem. Vůbec jsem nemohla mluvit.
Zvedl rozespale hlavu.
"Jé, promiň, nechtěla jsem tě probudit." omlouvala jsem se.
"To nic. To... Ty jsi vzhůru?!" uvědomil si a nevěřícně na mě zíral, "Že se mi to nezdá?"
"Ne, klidně tě štípnu. Já jen chtěla říct, že..."
Položil mi ruku na tvář a dlouze mě políbil.
"...už mi je líp." dokončila jsem větu. Z hromady přikrývek, který jsem měla na sobě, jsem vyndala ruku a pohladila ho po tváři.
"Schovej ji. Měla bys být v teple."
Dlouze jsme si hleděli do očí a on mě hladil po vlasech, dokud jsem znovu neusnula. Nechtělo se mi spát. Byla jsem šťastná. Ten nádherný pocit se mi rozléval po celém těle a nutil mě být vzhůru. Ale nemoc spolu s únavou byly silnější a začaly se mi klížit oči.

---

"Ty ses probrala? Jak ti je?" zeptal se Much, když přišel do tábora pro nějaké věci s tím, že udělá večeři. Byla jsem znovu vzhůru. Slyšel to Malý John a přišel se na mě podívat. "Jo. Budu v pořádku." řekla jsem potichu, ale s úsměvem. John mi ho oplatil a Much se zeptal: "Dáš si taky něco k jídlu? Vařím." "Ráda, Muchi. Ale jen trochu, nemám moc hlad."
Večer proběhl tak jako dřív. Teda skoro. Nebyl tu Allan a já byla v posteli schovaná asi pod pěti nebo šesti přikrývkami.

---

"Robine, jak jsem poznal, že šerif a já... že jsme příbuzní?"
Zbojník mě pohladil po tváři, a pak se zeptal: "Jakže jsi mi říkala?"
"Co prosím?" nechápala jsem, kam tím míří.
"Dala jsi mi přezdívku."
Chvíli jsem přemýšlela a po chvíli jsem se zeptala: "Myslíš Smutnooký? Proč se ptáš?"
"Když jsem se tě ptal, jak jsi na nic přišla, odpověděla jsi, že podle očí. Když jsem tě pak posílal na hrad, sledoval jsem tě. Nejdřív jsem si myslel, že to všechno bylo zbytečné, ale pak, na té popravě, jsem si všiml té podoby. Stála jsi vedle šerifa a já viděl, že máte stejné - "
"Oči." dořekla jsem větu.
Robin kývl a pokračoval: "Ty byly nejvýraznější. Ale tak celkově jste si byli podobní. Jen jsem nechápal, proč jsi k němu tak chladná. Viděl jsem na tobě, že se ti hnusí s ním mluvit. A to, jak ti políbil ruku, bylo nejzvláštnější. Tvá reakce..."
"Fuj. Ani mi to nepřipomínej." vzpomněla jsem si na tu chvíli a nakrčila jsem nos. "Ale co teď s ním vlastně bude?"
"Musím žít. Prozatím." řekl sklesle.
"Proč?"
"Hlídá ho princ John. To je králův bratr. Když se šerifovi něco stane, princovi vojáci spálí Nottingham. A to už tu málem bylo."
"To jsem netušila. Promiň." omlouvala jsem se a na chvíli se ponořila no myšlenek a vzpomínek.
"Měl jsem ti to říct dřív." pokračoval Robin. Zřejmě si nevšiml, že jsem byla chvíli duchem nepřítomná. Políbil mě. "Víš co? Až se vrátí král, budeš moct šerifa zabít. S králem se dohodnu." zavtipkoval a oba jsme se začali smát. "Ó, děkuji vám, pane, jak šlechetný čin." přehrávala jsem a dělala různé grimasy.

20. Robin versus Allan

25. listopadu 2009 v 14:33 Smutnooký
Když přestalo pršet, navrhl John, že by mohli jít na obchůzky - myslel sebe, Muche a Allana. Jenže Allan nechtěl. Malý John ho vytáhl ven: "Co to děláš? To měla být záminka pro odchod."
"Vím. Ale já chci zůstat."
John se tedy řídil heslem 'Moudřejší ustoupí.' a mávl nad ním rukou. Počkal, až se k němu připojí Much a společně odešli do lesa.
Allan se po chvíli vrátil zpět do skrýše.
"Jak jí je?"
"Jak myslíš, Allane? Má horečku, děsivý kašel. Bojím se, že je to zápal plic, byla promoklá až na kost a klepala se zimou." odsekl Robin.
"Promiň, to jsem nechtěl." Allan cítil za všechno odpovědnost, protože to on a jeho dýka zapříčinili to, co se stalo. Kdyby za Emily neběžel, nevzala by mu dýku a nešla by do Nottinghamu. Třeba by prostě chodila po lese a vrátila by se s prvními kapkami deště.
"Je to i moje vina. Já chtěl, aby vám řekla, kdo je. Jen... Netušil jsem, že jí to tak vezme." Robin si dal hlavu do dlaní.
"Jestli chceš, jdi se projít. Já tu s ní zůstanu. A rád. Potřebuješ pauzu." navrhnul Allan, ale Robin zavrtěl hlavou.
"Robine, prosím. Víš, že se mi líbí."
"Ne, nevím, Allane. Chci tu zůstat, abych, až se probudí, se jí mohl omluvit a chci tu být i pro to, abych byl po ruce, kdyby se něco stalo." začal na něj šeptem křičet Robin.
"Ty ji miluješ?!" zeptal se Allan a v duchu si přál odpověď "ne".
"Cože?"
"Slyšels dobře."
"Jo, slyšel. Sakra, Allane, o to tu teď nejde. Chci, aby se uz..."
Emily začala kašlat. Oba se na ni ustaraně podívali a Robin k ní přiběhl. Vyměnil jí obklad a pořádně přikryl. Počkal, než se uklidnila, a pak se otočil zpátky k Allanovi, aby dokončil větu: "Chci, aby se uzdravila. Nic víc."
"Nevěřím ti. Will mi vzal Djaq, ty Emily. Končím. Jdu pryč. Napořád." otočil najednou zbojník.
"Ani jednu jsi nemiloval." namítl Robin a zvláštně se uchechtl. Pohrdavě?
Ale Allan ho nevnímal. Odešel. Tak, jak řekl. Smutnooký ještě vyběhl ven, ale zbojníka už neviděl.

19. Následky

25. listopadu 2009 v 14:29 Smutnooký
Když jsme vylezli z hradního sklepení, pořád ještě pršelo. Kdyby jen to - lilo jako z konve. Byla jsem zmrzlá a promoklá a chtěla jsem zůstat vevnitř, dokud bouřka neskončí, ale Smutnooký protestoval: "Čím dřív odsud vypadneme, tím líp. Hlavně pro tebe." Třásla jsem se zimou a trochu jsem pokašlávala, ale uznala jsem, že má pravdu.
Chvíli po tom, co jsme zašli do lesa, zeptala jsem se zbojníka: "Ty, Robine, jak ses vyrovnal s Marianinou smrtí?" "Tak jako ty se smrtí své matky - chci ji pomstít." odpověděl a pak se na mě usmál, "Jak ti je?" "Zima, ale jinak celkem dobře. Už." a úsměv jsem oplatila. Brzy mě ale přešel. Zastavila jsem se a začala kašlat a lapat po dechu.
"Nastydla jsi." poznamenal zbojník.
"Nepovídej." zasípala jsem a snažila se, aby to znělo ironicky. Pak jsem dostala další záchvat kašle. Jednou rukou jsem se chytla za hrudník, jako bych doufala, že mi to pomůže, a druhou rukou jsem se opřela a nějaký velký kámen, u kterého jsme zrovna stáli. Jenže jak byl mokrý, smekla se mi ruka a spadla jsem na zem a při tom jsem se lehce praštila do hlavy.
"Em!" vyděsil se Robin. Přiběhl ke mně: "Pojď sem." a vzal mě do náruče.

---

"Johne, pomoz mi s ní."
Slyšela jsem Robina jakoby z dálky. Hlavu jsem měla jako střep a bolelo mě na prsou.
"Muchi, zaběhni do vesnice za doktorem. Zeptej se, jak se dá léčit zápal plic." řekl zbojník, když mě s Malým Johnem položili na postel.
"Emily má zápal plic?" přiběhl Allan.
"Snad je to jen nachlazení, ale bojím se, že jo. Má velké záchvaty kašle." odpověděl Robin.
"Co mám dělat?"
"Jdi s Muchem. My to tu s Johnem zvládneme. Ale honem!"
Potom vzal všechny přikrývky, které v táboře našel, a hodil je přese mě. Sedl si k posteli.
"Robine, můžu ještě něco udělat?"
"Ne, Johne. Teď už zbývá jen čekat, než se z vesnice vrátí Much s Allanem."

---

Robin seděl u Emiliiných nohou a čekal. Zdálo se to jako věčnost. Dýchala rychle a těžce. John seděl opodál a díval se ven; sledoval, jak přestává pršet a vyhlížel zbylé zbojníky. Emily měla zavřené oči a těžce oddechovala. Občas začala dlouze kašlat, až se oba muži lekli.
"Jsme tu!" zakřičel vítězoslavně Much.
"Pšt!" zasyčel na něj Malý John.
"Promiň. - Máme dát obklady a držet ji v teple. Pokud to je jen to nachlazení." pokračoval potišeji.
"A pokud je to zápal plic..." řekl nepřítomně Robin.
"... tak ji máme donést k doktorovi. Sami to prý nezvládneme." dokončil Much.
Allan přiběhl ve chvíli, kdy Much dokončoval větu. Mlčel a se strachem v očích se díval na Emily.


18. Aféra s dýkou

25. listopadu 2009 v 14:22 Smutnooký
Allan se vrátil do tábora. Bylo ticho a všichni se po něm divně dívali. "No co? Myslel jsem, že by potřebovala pomoc." obhajoval své chování. Pak se ohnul, že přiloží do ohně. "Nech to. Stejně začíná pršet." řekl mu Malý John.
"Allane..?" začal Robin, "Kde máš dýku?"
"U pasu, kde asi?" odpověděl mu zbojník a tiše si pro sebe dodal něco jako 'To jsou otázky.'
"Proč se asi ptám? Tos jí pomoh'. Sakra, Allane! Vzala ti ji!" zanadával si Robin.

---

Déšť vypukl naplno a sem tam se zahřmělo či zablesklo.
Stála jsem pod oknem do šerifova pokoje. Byla jsem promoklá a zmrzlá až na kost. Vlasy jsem měla pospojované do mokrých pramínků a po obličeji, krku a rukou mi tekly malé proudy vody. V ruce jsem pevně svírala Allanovu dýku.
Sklepením jsem vlezla do hradu. Tak jako v den, kdy jsem střílela na šerifa - svého otce. Ale protože jsem strávila týden na hradě, nebloudila jsem jako tenkrát a věděla jsem přesně cestu.
"Hledáte něco, slečno?" zeptal se mě strážný, na kterého jsem, bohužel, narazila. Ovládl mě hněv; kopla jsem ho do rozkroku, a když se ohnul bolestí, dala jsem mu ránu kolenem do nosu. Svalil se na zem a zůstal ležet bez hnutí. Z nosu mu tekl malý čůrek krve.
Během pár minut jsem doběhla k šerifově ložnici. Otevřela jsem dveře a šla k jeho posteli. Dívala jsem se, jak ten hnusák v klidu spí. Kdyby tak věděl, že se už neprobudí.

---

"Co jsem udělal?" zeptal se nechápavě Allan. Much se snažil nedat najevo, že je taky mimo, zato Johnovi to všechno došlo a zaklel si.
"Ty idiote!" křičel Smutnooký na zbojníka, "Vzala ti dýku! Co myslíš, že s ní chce asi dělat, po tom, co nám tu teď řekla, he?!"
"Sakra." řekl si pro sebe zbojník - pochopil, co provedl.
Robin vztekle nakopl hromadu mokrého listí.
"Promiň, Robine. Co mám udělat, abych to napravil?" zeptal se ustaraně Allan.
"Ty... Ty už radši nedělej nic." odpověděl mu Robin, aniž by se na něj podíval a šel do lesa.
"Kam chceš jít? Prší. A asi bude bouřka." volal za ním John.
"Zkusím ji zastavit. Nesmí zabít šerifa."

---

Uchopila jsem dýku oběma rukama a zvedla jsem ji.
"Ne. Nejsi vražedkyně." zašeptal Robin. Přiběhl na poslední chvíli. Zezadu mě objal kolem paží a dal ruku přes pusu, abych leknutím nevykřikla. Chytil mě tak, že jsem nemohla vzdorovat. Navíc jsem byla úplně vysílená, a tak jsem povolila. Teprve pak mě pustil. Otočil si mě čelem k sobě a vzal mi dýku. Pak mě objal, hladil po zmoklých vlasech a uklidňoval.
"Promiň, Robine, já..." rozbrečela jsem se.
"Šššš... To bude dobrý." utíral mi slzy.
"Promiň mi to." opakovala jsem pořád dokola.
"Klid. Ššš. Jen klid. Pojď, půjdeme odsud."
Oblékl mi svoji mikinu a odešli jsme stejnou cestou, jakou jsem přišla. Dokonce i ten strážný tam ještě ležel v bezvědomí.