9. Zpátky do minulosti

3. října 2009 v 14:22 |  Návrat krále
Kate strávila v táboře zatím jedinou noc, ale byla nadšená. Pořád dokola opakovala, že je ráda, že už si nebude máchat ruce v mydlinkové vodě. Emily s ní šla přes den trénovat hod dýkou do lesa a nestačila se divit, jak jí to jde. Večer se vrátili akorát na večeři. Much zrovna sundával pečené veverky z ohniště. On tomu teda říkal kuřata, ale všichni věděli, že v lese jich obvykle moc nebývá. Když si z něj někdo utahoval, trošku na něj vyjel, ale brzy se uklidnil.

Po večeři si nikdo nevšiml, že se Emily, která šla odnést nádobí, nevrátila.
Seděla opodál opřená o kmen stromu a chvíli pozorovala, jak se její přátelé baví a smějí. Potom se dlouze zadívala před sebe a v očích za jí objevily slzy.
"Ještě něco jsem zapomněl. Tohle ti dlužím už od tvých šestnácti let, takže šest roků. To je za to, že jsi zdrhla."
Emily trhla hlavou, jako by tu facku dostala znova. Uvědomila si, co udělala. Odhrnula si vlasy z obličeje a podívala se, jestli to nikdo neviděl. Nejspíš ne. Uklidilo ji to. Nechtěla nikomu vysvětlovat, co to mělo znamenat.

---

"Myslím, že by za ní měl někdo jít." řekla Kate, když si všimla, že Em sedí dál od nich. Robin vstal a ukázal, že tam půjde on.
"Všechno v pořádku?" zeptal se, když si klekl naproti ní a jemně se opřel o její pokrčená kolena.
"Jo." zalhala.
"Víš, nemohl jsem si nevšimnout jisté modré věci, co máš pod okem," nenechal se odbít zbojník a Emily se snažila zakrýt svůj monokl rukou. "No tak. To nemusíš." řekl Robin. Sedl se vedle ní, její ruku dal pryč z obličeje a políbil nejen ji, ale i modřinu. "Allan řekl, že jsi spadla. Tomu nevěřím. Tak nešikovná nejsi. Takže... co bylo doopravdy?"
"Uhodil mě." řekla skoro neslyšně.
"To mě mrzí. Kdybych to věděl, neposílám tě tam. Promiň."
"To je dobrý. Byla to jen jedna facka. Už bylo i hůř."
"Prosím?" zeptal se Hood trochu šokovaně.
Dívka se na něj podívala a vypadalo to, že chvíli přemýšlí, jestli má opravdu odpovědět, ale nakonec se zhluboka nadechla a začala vyprávět:
"Já jsem vám říkala, že mě maminka prodala Georgesovi, aby měla na doktora. Bylo mi tenkrát pět. Řekla, že jdeme do města koupit něco pěkného. Místo toho jsme se sešly s ním. A já už ji nikdy neviděla. Ze začátku byl na mě hodný, ale netrvalo dlouho a změnil se. Křičel na mě, bil mě. Čím jsem byla starší, tím to bylo horší. Ale já pořád doufala, že pro mě přijde maminka a odvede si mě domů, protože už bude zdravá. A bude po všem.
Jenže když mi bylo třináct, dostala jsem balíček. A moje jediná naděje pohasla. Byla to truhlička, ve které byly všechny věci, co mi nechala. A u ní byl dopis, že umírá.
Věděla jsem, že teď už není jiná cesta ven, než ta, kterou si vydobiju já sama. A tak jsem se jednoho dne rozhodla, že uteču. Jenže se mi to nepovedlo. Chytil mě a zmlátil. Ale já se nevzdávala a zkoušela jsem to dál. No, a jednou si na mě dokonce počkal. To mi bylo asi čtrnáct. Vzal na mě řemen a já si pak přes týden nesedla. Měla jsem rány dokonce i na nohách a zádech. Po dlouhé době mě přepadl strach, kterého jsem se tak dlouho zbavovala. Strach z Goergese. Vzdala jsem to."
"Ale ty jsi nakonec utekla." řekl Robin, když se Em na chvíli odmlčela, aby se uklidnila. Pokývala hlavou a utřela si slzy.
"Jo. To bylo později. Asi o dva roky. Jednou šel do hospody a já si šla lehnout. Po půlnoci ho přitáhli dva muži z vesnice opilého úplně na mol. Ani chodit sám nemohl. Pomohla jsem jim ho uložit, a když odešli, tak mi to došlo. Moje jediná šance. Zabalila jsem nějaké jídlo ze skříně, věci po mamince a několik dýk a jeden meč a utekla jsem. Běžela jsem až za vesnici, pak po polní cestě a dlouho jsem se nezastavovala ani neotáčela. A když jsem to udělala... Když jsem se otočila, už jsem neviděla domy. Vůbec žádné. A pak mi došlo, že jsem to udělala. Že jsem volná. Napořád."
Emily skončila a tváře měla zmáčené slzami. Robin jí hladil ruku. Dívka se najednou zvláštně zasmála a řekla: "Tohle jsem ještě nikomu neřekla."
"Ani se ti nedivím. Muselo to být hrozné. Žít tam s ním."
"A nejhorší bylo, že to byl můj jediný domov. Protože vesnice, kde žila maminka, už neexistovala. A já neměla kam jít. Ale věděla jsem, že se už nikdy nevrátím. Nikdy!"
Em se chtěla smát, ale místo toho se rozbrečela. Zbojník ji objal a nechal ji, aby se mu vyplakala v náruči. Věděl, že nic jiného jí teď nepomůže. Prostě počkal.
Když se uklidnila, dovedl ji Robin do tábora a uložil do postele. Lehl si vedle ní a oba brzy usnuli. Emily byla velmi vyčerpaná. Aby ne, když v posledních dnech zažila tolik hrůzy a strachu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Míla | 3. října 2009 v 20:45 | Reagovat

Je dobře, že Em řekla Robinovi pravdu o své minulosti - určitě se jí ulevilo!

2 Sami | E-mail | Web | 3. října 2009 v 23:28 | Reagovat

Chudák Em :-( Každopádně Robin utěšitel, to je krásná představa :-x

3 Temprence | E-mail | Web | 4. října 2009 v 10:15 | Reagovat

Pravda, takové dětsví, bych opravdu nechtěla prožít.
A, naprosto souhlasím se Sami - Robin utěšitel ...  8-O  :-D

4 anawy | 4. října 2009 v 12:53 | Reagovat

chúďatá veverky...ale nie, sranda..len mám tie zvieratká rada  :-)k poviedke: teraz prišlo k tomu monológu, ktorý si spomínala, nie? ale bolo to aj tak zaujímavé a dobre, že to robin všetko vie  :-)

5 Lenny | Web | 4. října 2009 v 20:19 | Reagovat

Chudák Em..

6 Kája | Web | 4. října 2009 v 20:44 | Reagovat

Ale aspoň, že je to venku.
Děkuju a mávám!:)

7 Luss | Web | 5. října 2009 v 10:30 | Reagovat

Geniální hláška  :-D A ještě geniálnější příběh, jen trochu...smutný?  :-x

8 Kejtie ~ I love you, my Affs :o* | Web | 6. října 2009 v 12:14 | Reagovat

woow

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama