1. Ze školy před kameru

31. října 2009 v 9:34 |  Hvězda
Přestože jsem měla letní prázdniny, musela jsem jít do školy hned v jejich první týdnu. A to dokonce několikrát. Jednou tam nebyl můj třídní učitel, ale jen ředitelka, podruhé to bylo obráceně. Problém byl v tom, že se museli ti dva sejít. Když jsem se do školy dostavila potřetí, byli tam oba, ale oznámili mi, že se nejprve musí sejít nějaký výbor nebo schůze. Nebo tak nějak. Prostě zmatek. Takže jsem opět odešla s prázdnou domů. A málem bych vám zapomněla říct, že režisér - Paul (příjmení není důležité, prozatím) - byl už celkem naštvaný, chtěl začít točit se mnou a já nemohla, dokud nebude vyřízené papírování se školou.

Asi v polovině července mi konečně přišel dopis, abych se dostavila do školy (zase) se všemi dokumenty. Jako můj doprovod musí jít nejen rodiče, ale i Paul.

---
"Dobrý den." pozdravili jsme se se všemi členy učitelského sboru.
"Vy žádáte o odchod ze školy, abyste mohla hrát ve filmu," řekla ředitelka Roasterová a dívala se přes hranaté brýle do papíru, na kterém byla napsaná má žádost.
"Ano."
"A jak si představujete pokračovat ve studiu, slečno Westonová?" pokračovala, když zvedla oči od mé žádosti. Provrtala mě pohledem a já se rázem cítila malá, sotva centimetrová.
"Z dovolením, paní Roasterová, bych to vzal na starosti. Je možné mít individuální plán na jiné škole, další možností je pak mít soukromého učitele," ujal se slova Paul a já mu byla vděčná. Nebýt jeho pohotovosti, scvrkla bych si do velikost špendlíkové hlavičky, ale teď jsem se opět cítila ve své pravé velikosti metr šedesát pět. "To vše můžu zařídit. Už jsem s mladými lidmi spolupracoval, takže vím, jak je vzdělání důležité, zvlášť, když filmový průmysl je nevyzpytatelný. Laura by mohla mít učitele jen pro sebe. Docházel by podle jejího denního plánu tak, aby měla čas na práci, učení i odpočinek."
Jeho dlouhý proslov, který měl podle mě nacvičený z dřívějších jednání s řediteli různých škol, přesvědčil všechny okolo oválného stolu, aby mě pustili ze školy. Jediné, co mě teď dělilo od filmu, bylo několik podpisů na různých smlouvách.

---

Dne 1. srpna se rozjelo natáčení naplno. Dostala jsem do ruky scénář a pár dní sledovala práci profesionálních herců, abych věděla, co mě čeká. Takže brzké vstávání, ranní půl až dvě hodiny strávené v maskérně a potom čekání na mou scénu.
A teď k mé postavě. Hrála jsem lady Antonii, mladší sestru lady Carolaine. Obě dvě jsme přijely na hrad v Crownshiru. Zde si Carolaine měla vzít následníka trůnu, získat tím titul princezny, po smrti stávajícího krále dokonce titul královny. Ale protože to byla podle scénáře "vypočítavá intrikánka" (já bych ji prostě a jednoduše nazvala mrchou), tak se rozhodla, že to bude jinak. Nakonec si vzala starého krále a stala se královnou (co by se obtěžovala s titulem princezny) a následníka si měla vzít Antonie, tedy já.
Film je naprostá fikce, ale podle slov scénáristy je to dnešní svět převedený do minulosti. To prý proto, že doba, ve které žijeme, nikoho nezajímá a tyto situace jsou dnes naprosto normální. Takže se to celé odehrává o několik set let dříve, aby si lidé uvědomili, že je to špatné.
Jako proslov do lidské duše mi jeho povídání přišlo... milé, ale neodvážila jsem se říct, že ten film dnešní dobu nejspíš nic nezmění.
Vysvobozením od jeho naivního filosofováním pro mě bylo Paulovo volání.
Má první scéna.
Wow!
"Umíš ji?" počkal na mé souhlasné kývnutí a pokračoval, "Fajn. Postav se sem, vedle Madeline. Ta hraje Carolaine. Podívej se na ní a ukaž mi strach v očích. Pak se zadíváš do dveří a až se otevřou, půjdeš s vážnou tváří půl kroku za ní. Rozumíš?"
Pár okamžiků jsem vstřebávala informace, a pak jsem řekla že ano.
"Skvělé!" Poodešel za kameru. "Takže. Akce!"
Udělala jsem to co mi řekl, i když strach se mi asi nepovedl. Asi určitě, protože se hned ozvalo "Stop! Znova. Strach, Lauro, nejistota. Jedem! Akce!" a já jela od znova. Pak ještě jednou a ještě jednou. Až na popáté se záběr podařil.
"Fajn. Teď se vraťte, děvčata, sjedeme to ještě jednou. Z jiného úhlu..."

---

Večer jsem přišla na hotelový pokoj úplně vyčerpaná. Chodit půl dne sem a tam a dokola dělat jedno a to samé a druhou půlku dne dělat úklony. Dobře, možná přeháním. K večeru jsme ještě natáčeli nějakou hostinu, kde jsem konečně uplatnila to, že jsem se naučila pár stránek scénáře.
"Ano, pane, má sestra je velice půvabná." nebo "Jistě, sire, ráda." a nakonec: "Carolaine, sestřičko moje, prosím, co tě to napadlo?" Samo o sobě to zní celkem vtipně, ale když je musíte opakovat desetkrát či dvacetkrát za sebou jen proto, že nějaký ňouma vzadu se špatně pohnul, máte chuť ho vzít a přilepit na to místo vteřinovým lepidlem.
Ve zkratce řečeno: První natáčecí den byl náročný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenny | Web | 31. října 2009 v 17:52 | Reagovat

Wau, zajímavé :-) Chudák holka, natáčení by me mě vůbec nebavilo, ale určitě se z toho něco dobrého vyvrbí. Vidím, že design je už hotový, moc hezký! :-)

2 Teramissiaaa | Web | 31. října 2009 v 18:19 | Reagovat

Ahoj Máš moc pěkný blog . aji design ale rozjíždím novej blog zaměřen na grafiku tak si prosím u mně objednej nejaký design ,,, prosím . budu ti vděčná . pa
jo a tohlensto není reklama .. jo ?? tak ti dík že příjdeš pa

3 Coraline | E-mail | Web | 5. listopadu 2009 v 19:25 | Reagovat

Mňa by naopak to natáčanie asi celkom bavilo :) Teda prvých päťkrát maximálne, potom by ma to asi omrzelo :) Vážne vydarený začiatok, je to také oddychové a teším sa, čo sa začne kaziť :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama